Problém však nastává, když se pokusíme tento postoj prezidenta Zemana vysvětlit v širších souvislostech jeho zahraničně-politických vizí. Miloš Zeman je nejen doma vnímán jako jeden z vrcholných představitelů členských států EU, který se netají svým velmi příznivým a na mezinárodní úrovni namnoze ostentativně stvrzovaným poměrem vůči současné politické elitě Ruské federace. Kdybychom vyšli z obecné, byť poněkud jednostranně pojaté představy Zemana-rusofila, jak bychom pak mohli vysvětlit jeho poměr k otázce volyňských Čechů? Nabízí se jasná a jednoznačná interpretace: podpora požadavku repatriace volyňských Čechů vyvěrá z přesvědčení, že pro naše krajany na Ukrajině není v jejich dosavadních domovech vůbec bezpečno, a to především proto, že "vítězství Mejdanu" znamená posílení nacionalistických a xenofóbních projevů ukrajinské společnosti, které může za jistých okolností získat přímou podporu a ochranu z nejvyšších politických míst v Kyjevě, a obrátit se proti národnostním menšinám. Zkrátka, kdo si představuje politický status quo na Ukrajině jako "fašistické orgie" a očekává jejich eskalaci po podzimních parlamentních volbách, ten pochopitelně rozumí obavám volyňských Čechů o svou bezpečnost a podpoří jejich návrat do staré vlasti. Podobná interpretace sice pochopitelně věcně pokulhává, neboť na jejím základě bychom mohli volyňským Čechům stejně tak doporučovat nikoliv odchod směrem na západ, nýbrž cestu na východ a žádání o azyl v zemi, do níž historicky přišli, tj. v Rusku… Do podobných absurdních poloh se však nepouštějme! Spíše by stačilo, kdybychom zůstali u jednoduchého závěru: postoj prezidenta Zemana k otázce volyňských Čechů je v kontextu jeho dalších zahraničně-politických důrazů více než dvojsečný, a proto bychom místo prvoplánového laudatio na hlavu státu měli požadovat jeho další normativní zdůvodňování!
 

Tyto poukazy se však úzce pojí s další, širší, a dokonce i daleko zajímavější dimenzí Brožovy argumentace. Autor tvrdí, že prezident Zeman svým aktem podpory požadavku repatriace volyňských Čechů přímo navazuje na prezidenta Edvarda Beneše, jemuž po druhé světové válce osobně tlumočil Ludvík Svoboda přání bojovníků svého armádního sboru z řad volyňských Čechů o "návrat do vlasti", který prezident podpořil. Josef Brož tvrdí, že Zeman si je této symbolické vazby jistě dobře vědom. Je otázkou, nakolik si autor uvědomuje, že tímto příměrem vybízí spíše k dalšímu hlubšímu srovnávání zahraničně-politických vizí obou prezidentů a dobového kontextu, v němž se odehrávalo, což by znamenalo, že podobné tvrzení je poměrně dosti troufalé na to, abychom ho mohli zúžit toliko na jedno dílčí téma návratu volyňských Čechů.
 

Benešova zahraničně-politická koncepce po druhé světové válce je obecně známá a stala se základem zahraničně-politické orientace poválečného Československa. Po trpké zkušenosti spoléhání se na pomoc a ochranu západních velmocí se novým pilířem československé bezpečnosti stal Sovětský svaz, o němž již začátkem 40. let Beneš předpokládal, že dojde k jeho postupné demokratizaci, jdoucí ruku v ruce s postupnou socializací západních demokracií, a tedy vzájemnému sblížení. V díle Nová slovanská politika poté Beneš na sklonku války předpokládal historicky vypozorovatelnou a politicky, sociálně i kulturně potvrzovanou bytostnou demokratičnost a sociální pokrokovost slovanských národů, kteří skrze revoluční úsilí o prosazení demokracie a humanity v pevné jednotě dosáhnou po vítězné válce definitivního uskutečnění své politické a hospodářské sounáležitosti a stanou se tak novou hybnou silu světového řádu. Na tomto půdorysu předpokládal úzkou spolupráci v trojúhelníku SSSR-Československo-Polsko, k němuž se měli posléze přidat též Jihoslované a Bulhaři. Podobná vize je pozoruhodnou kombinací Masarykových univerzalistických rozvrhů vítězství demokracie a humanity ve světě skrze úspěšnou emancipaci malých národů střední Evropy po první světové válce, vyjádřené ve Světové revoluci, s v české kultuře, literatuře a umění dějinně přítomnými primordiálním vizemi všeslovanské jednoty, živené kollárovsky pochopeným nekritickým rusofilstvím. Kromě těchto teoretických rozvrhů zde pochopitelně hraje důležitou roli i reálpolitický zřetel potřeby opřít československou zahraniční politiku po porážce nacistického Německa i o "východní nohu"…
 

Edvardu Benešovi jistě příliš neslouží ke cti, že těmito vizemi nejen znemožnil uskutečnění zárodečného úsilí o sjednocení zemí někdejšího masarykovského "sanitního kordonu" v pásu národů mezi Německem a Ruskem skrze projekt polsko-československé konfederace, jenž londýnské vládě nabízela polská exilová reprezentace jako legitimní předmět debat v duchu tradic polského politického myšlení ještě v době války, ale též vahou své autority symbolicky posvětil vnitro-politický projekt "socializující demokracie" s významným silovým postavením KSČ. Benešovi zarytí kritici však vidí toliko "velké dějiny", avšak nesledují "malé dějiny", tedy vnitřní vývoj prezidenta Beneše a jeho pohled na situaci, vyúsťující v únorových událostech roku 1948. Slova těžce nemocného bývalého prezidenta, pronesená v soukromém rozhovoru s novinářkou Charlottou Posse - Brázdovou v Sezimově Ústí dne 19. srpna 1948, v nichž Edvard Beneš přiznal, že jeho největším politickým omylem bylo, že včas neodhalil, že Stalin jemu i Janu Masarykovi bezuzdně lhal, jsou trpkým svědectvím politického debaklu státníka, jenž navzdory své definitivní porážce neztratil sebekritičnost a zdravý úsudek.
 

Proč je tento výklad tváří v tvář tezi o Zemanově vědomé návaznosti na Benešovy koncepce tak důležitý? Především proto, že Zemanovu zahraničně-politickou představu o postupném přibližování se Ruska západním demokraciích, která jednou vyústí v přijetí Ruska do EU a vytvoření mohutného bloku v euroasijském prostoru, postaveném na principech demokracie, tolerance a otevřenosti (a v tomto ohledu není Zeman o nic více ani o nic méně konformní se standardními představami průměrného západoevropského socialisty), který umožní zadržovat posilování geopolitického a hospodářského významu Číny, nelze nenahlížet jako bytostnou analogii Benešovy vize všeslovanského sjednocení na hodnotovém základě. Podobně i reálpoliticky se podobného cíle má dosáhnout skrze ostentativní projevy dobré vůle a empatický postoj vůči kremelským vládcům a jejich geopolitickým hrám. Všechny projevy proruských sympatií v současné ukrajinské krizi, které se v české společnosti objevují, jsou přitom živeny jednou a touž myšlenkovou tradicí panslavismu a rusofilství jako exaltované "sbratřování s velkými osvoboditeli" po druhé světové válce. Jedině a pouze odtud pramení Zemanova vůle veřejně projevit důvěru v mocenskou elitu Ruské federace a jejich výroky o vlastním angažmá v ukrajinské krizi. Jestliže je prezident jakékoliv středoevropské země ochoten veřejně sdělit, že věří jejich ujištěním, že na východní Ukrajině žádné ruské vojenské jednotky neoperují, dostává se do naprosto stejné pozice jako Edvard Beneš v poměru ke Stalinovi před 70 lety…

V tomto ohledu nelze než souhlasit s Josefem Brožem, že prezident Zeman na politické tradice, spojované s reálnými kroky prezidenta Beneše skutečně navazuje, a jistě vědomě. Podobné zjištění je však v kontextu znalosti dějinného vývoje naší země po druhé světové válce spíše obrovským varováním než tezí hodnou nadšených ovací. Nezbývá tedy než doufat, že si Zeman v jednom vezme z Beneše opravdu příklad, tj. neztratí kritičnost a zdravý rozum, a včas odhalí, že důvěřovat Putinovi a Lavrovovi by se mu mohlo stejně nevyplatit jako se to kdysi nevyplatilo Benešovi vůči Stalinovi. Všichni bychom si však měli přát, aby se Zeman tohoto zjištění dobral na rozdíl od Beneše včas a nebylo již pozdě…