Jednou z aktivit, jimž se v péči o pozůstalé věnujeme, jsou u tzv. Vzpomínková setkání. Přibližně s čtvrtročním odstupem zveme blízké těch, kterým jsme směli sloužit a doprovodit je na Věčnost. Každé setkání spočívá ze dvou částí. První je mše svatá. Kromě liturgických obvyklostí je obohacena čtením jmen pacientů a přímluva za ně. Bývá jich nemálo - ročně dochováme přes dvě stovky těžce nevyléčitelně nemocných. Při třech setkáních za rok to znamená vždy asi sedmdesátku jmen.
Všechna jsou zapsána v Knize živých, trvale uložené na viditelném místě v hospicové kapli sv. Jana Pavla II. Je to velká kniha, která má pro každý den v roce jednu svou, daným datem nadepsanou, stránku. V ní jsou zapsáni ti, kdo v ten den odešli k Pánu. V různých po sobě jdoucích letech. Kniha je trvalou připomínkou na ty, kteří se u nás léčili. Většině lékaři utišili bolesti těla, mnohým ustaly bolesti duše, došli smíření v rodině, se sebou samými, s Bohem. I proto je možná o tyto akce zájem a příbuzní přijíždějí i z větších vzdáleností, z celého kraje. Paradoxně někdy nejvíce pro ty, kteří nejsou věřícími a kteří zvolili nešťastnou formu pohřbu - rozptylovou loučku. Nemají hrob, ke kterému se mohou navracet, vzpomínat u něj a vést potomky. A tak se stává, že na Knihu živých, na příslušnou stránku, se jezdí podívat a zavzpomínat příbuzní i mnoho let po úmrtí milovaného blízkého. Kniha se tak stala pevným bodem jejich životů a připomínkou rodinných pout.
Po bohoslužbě pozveme všechny účastníky na občerstvení. Pozůstalí a zaměstnanci hospice se setkávají nad kávou a zákuskem, vzpomínají na to dobré, co mohli prožít. Nebývají to setkání v slzách, smutku či depresi. Snad proto, že odchod z tohoto světa byl hezčí a bezbolestnější, než se ti, kteří hospic zvolili, zpočátku obávali. Jsou to spíše setkání pokorného a děkovného ohlédnutí, vřelé pospolitosti. Setkání povzbudivá k tomu propustit blízkého. Nalézt odvahu, nestalo-li se tak již, říci mu v duchu pět nejdůležitějších vět v životě: Děkuji Ti! Odpusť mi! Odpouštím Ti! Mám Tě rád! Můžeš jít!
Znějí-li uvedené řádky málo reálně, snad je doplní slova pozůstalých po našich pacientech.
„…děkuji velmi za Vaše vlídná slova, za Vaši péči, lásku a starostlivost o ni. Za to, že jste jí byli oporou a pomocí v jejím těžkém období. Děkuji za Vaše nesmírné pochopení, porozumění, za Vaše úsměvy a vlídná slova, pohlazení. Děkuji za to, že jsme ji mohli kdykoliv navštěvovat a být s ní.“ (Z dopisu vnučky pacientky)
Robert Huneš, ředitel hospice v Prachaticích
Přiložené dokumenty: