Kde je v konfliktu pravda? Těžko soudit. Trable, které dnes Ukrajina prožívá, se zítra mohou týkat nás. Dnešní společnost má vše, co si lze představit – blahobyt, svobodu, příležitosti. Ve srovnání s velkou většinou obyvatel Zeměkoule v míře vrchovaté. Často jsme za to málo vděčni. Společnost naše i jinde na Zemi přežila v dějinách různé války, povodně a požáry, mor, choleru, totalitní násilí a jiné katastrofy. Dnes ji ohrožuje vlastní blahobyt. Jak? Je to třeba politika bez zásad, bohatství bez práce, požitek bez morálky, vědomosti bez charakteru, obchod bez etiky, věda bez lidskosti, náboženství bez oběti. Někdy si nechceme tyto slabosti přiznat. Pýchu nazýváme zdravým sebevědomím, lakomství zákonem ekonomiky, nevěru zdravým biologickým instinktem, nestřídmost vyšší životní úrovní, závist s nenávistí bojem za spravedlnost a politickou svobodu, hněv rozhořčením nad názory druhých a lenost je nazvána filozofickým postojem.
Výsledek? Máme větší domy, ale menší rodiny. Kupujeme víc, ale těšíme se z toho méně. Znásobili jsme naše majetky, ale zredukovali naše hodnoty. Máme více zdravotnictví, ale méně opravdové péče. Máme více druhů jídla, ale méně výživy. Přes internet komunikujeme s celým světem, ale přestáváme komunikovat s blízkými vedle nás. Hodně mezi sebou mluvíme o hloupostech, ale málo o citech. Hněváme se mezi sebou rychle a brzy, ale usmiřujeme pozdě či nikdy. Plánujeme více, dokončujeme méně. Naučili jsme se spěchat, ale ne čekat. Máme více volného času, ale méně zábavy. Máme více vymožeností, ale méně děláme něco užitečného. Učíme se vydělávat si na živobytí, ale nikoli jak žít. Přidali jsme roky životu, ale nenaplnili tyto roky životem.
Stačí se poohlédnout po cestujících ve vlaku či autobuse. Takoví Italové či Francouzi, zcela sobě cizí lidé, se na sebe v dopravním prostředku či na ulici dokážou mile usmát. A my...? Cesta, jak pomoci ukrajinské krizi, začíná u nás samých. Totiž mít dobrou náladu, i když jsme smutní. Odpustit, i když si to druhý nezaslouží. Usmívat se, i když nám je do pláče. Udělat někomu radost, i když sami máme bolest v srdci. Mít náboženské přesvědčení, i když jsme nevěřící. Být na světě pro druhé a ne jen pro sebe. Vše ostatní totiž už máme.
Moralizuji? Nechtěně. Jako ředitel hospice totiž často vidím, jak se naši pacienti na konci svých dní radují z drobných maličkostí, které nám zdravým připadají běžné, fádní. Třeba z modré oblohy a švitoření ptáků. Přál bych naší zemi, nám všem, abychom se uměli radovat již dříve. Aby nám politici uměli dodávat radost a naději. Vychovejme si je k tomu.
Myslím totiž, že hrst trpělivosti má větší hodnotu než pytel rozumu. A také že na lži se nedá stavět nic pozitivního a trvalého, v jejích následcích se lze jenom utopit. I že každému, komu nezměkne srdce, změkne nakonec mozek.
Robert Huneš, ředitel hospice
Přiložené dokumenty: