Co Vás jako mladého člověka přivedlo do politiky?
Do politiky jsem se dostal odpovídáním „ano“ na nejrůznější výzvy. Na práci asistenta pro poslance Jana Bartoška, na kandidaturu do Evropského parlamentu v roce 2019, na lídra do krajských voleb o rok později. Některým výzvám jsem šel sám naproti, jiné mi byly nabídnuty. A já se rozhodl tyto kroky do neznáma udělat, protože mě politika vždycky nejen bavila, ale dávala mi smysl jako nástroj služby druhým. Tedy pokud se tento nástroj ke službě používá.
Nacházíte pro svoji službu podporu u svých blízkých, přátel a spoluobčanů?
Ano a jsem za ni obrovsky vděčný, bez ní by člověku brzy došly síly. Samozřejmě jsou reakce různé, rodina a přátelé mě ale podporují, a to člověku dodává síly v situacích, které jsou náročné. Zároveň ale mají ještě jednu zásadní úlohu – dávat mi zpětnou vazbu také ve chvílích, kdy by mě začala politika měnit. Jinak řečeno, jsem rád, že mě zkrátka drží nohama na zemi.
Často je křesťansko-demokratická politika spojována spíš s konzervativními postoji. Ve Vašem případě je to ale jinak.
I já jsem poměrně konzervativní člověk. Jde ale o to, jaké hodnoty člověk akcentuje. Pro mě to jsou v křesťansko-demokratickém pojetí hodnoty, jako je milosrdenství, solidarita nebo respekt vůči jiným názorům. Naopak postoje v duchu vymezování se vůči všemu cizímu jsou dle mého názoru spíše karikaturou křesťanství, které je ze své podstaty pestré.
Náboženské vyznání je intimní věcí každého člověka. V politice, kterou děláte vy, se ale promítá do každodenních rozhodnutí. Jak složité je v tomto ohledu obstát?
Jsem nedokonalý člověk, a tím spíše nedokonalý křesťan. Nejde o falešnou skromnost, prostě se znám a vím, jaké chyby dělám. Snažím se ale řídit tím, co mi před lety poradil papež František – totiž tím, že primárním cílem každého rozhodnutí má být dobro celku.
Citovat dnes ze sociálních encyklik Jana Pavla II. či ze sociálně-ekologických textů papeže Františka není snadné, protože jejich kritika moderního světa je opravdu vážná. Jakou roli hraje v křesťansko-demokratických ideálech právě sociální otázka?
Sociální otázka by měla být podstatou křesťansko-demokratického pojetí politiky, která by měla být skutečnou službou nejen obecnému dobru, ale i každému jednotlivci tvořícímu naši společnost. Těm zranitelným na prvním místě. Bohužel se však stává, že do vznešených ideálů jako politici halíme prosté zájmy vlastního ega, peněz nebo moci. Pokušení jsou zkrátka různá a o to důležitější je kolektiv zdravých přátelských vztahů, o kterých jsem mluvil výše.
Ke křesťanství se hlásil Ronald Reagan i Jimmy Carter. Prezidentem s katolickými kořeny byl J. F. Kennedy. Spousta amerických i evropských politiků 20. století vyznávala Ježíše za svého Pána. Co pro Vás znamená křesťanství?
Pokud bych život přirovnal k vodě, tak Ježíš Kristus jej křesťanstvím proměňuje na víno. Není to má myšlenka, volně parafrázuji P. Josefa Prokeše. Ale moc se mi to přirovnání líbí. Život z víry je životem v plnosti, ať už jde o okamžiky radostné, nebo bolestné. A pokud Ježíš proměňuje celý náš život, tak proměňuje i jeho dílčí části včetně konkrétního povolání. I na momentální politické cestě na to spoléhám.
Křesťansky orientovaná politika u nás neměla nikdy na růžích ustláno. Komunistům šlo o postupné vytlačení víry a církví ze života lidí a o nastolení státního kultu bez Boha. Které osobnosti křesťansko-demokratické politiky na Vás udělaly dojem?
Za všechny zmíním dva: Stanislav Broj a Josef Lux. Oba pochopili, že křesťané se mají v politice angažovat a oba ze sebe darovali úplně všechno.
Každá politická strana má nosné pilíře svého programu. Jaké jsou ty Vaše?
Prorodinná politika a životní prostředí. Na to druhé si ještě trochu zvykáme, ale osobně to považuji za bytostně křesťanské téma. Ostatně jej tak popisuje i papež František ve své encyklice Laudato si’. Zemi jsme dostali k užívání, ale předáme ji opět dalším. Dokázat změnit současný sobecký přístup mnohých k totálnímu vytěžení planety ve svůj prospěch je pro nás velkým úkolem.
Nejen od politiků často zaznívají silná prohlášení týkající se rodiny, partnerských vztahů, rodičovství či sexuální orientace. Některé pojmy, jako například gender, působí skoro až jako zaklínadla. Proč vlastně nejde tyto skutečnosti, které se týkají každého z nás, komunikovat srozumitelným a civilním jazykem?
Podle mě chybí v těchto debatách vzájemný respekt a úcta k jinému názoru. Zpravidla se okamžitě přejde od racionálních argumentů k emočnímu překřikování na obou stranách. Se studenty středních škol, kteří za mnou na krajský úřad přijdou, o těchto věcech často diskutujeme. A když je pevnou součástí debaty vzájemný respekt, jde vždy o velmi přínosný dialog. Alespoň taková je moje zkušenost.
Jít do politiky s jasným světonázorem, jehož prameny spočívají i v žité víře, není jednoduché. Pokud člověk klopýtne, zvláště v mravní oblasti, nemá to pak snadné. Jak vnímají křesťanskou víru, postoje a roli církví Vaši kolegové, kteří si vůči věcem víry udržují odstup?
Základem je nebrat sám sebe moc vážně. A také nesoudit, nemít potřebu mluvit ke druhým z nějakého morálního piedestalu. Řada kolegů, kteří by o sobě neřekli, že jsou křesťané, žijí politiku opravdu jako službu a možná daleko lépe než já. Všichni ví, že jsem věřící, a nemají s tím žádný problém. Možná mám ale výhodu v tom, že v mém okolí nejsou nějací kovaní antikřesťané.
Bývalý senátor Jiří Šesták mi říkal, jak obtížné pro něj bylo jednat v Senátu s různými populisty, komunisty a lidmi, kteří chápali politiku jako kariérní a sociální výtah. Podstatou křesťanství je přece jen velká míra porozumění, odpuštění a smíření. Jak tyhle skutečnosti prožíváte Vy?
Být křesťan neznamená být naivní. Motivace lidí jsou různé a zdaleka ne vždycky čisté. Když ale člověk nehledá v jednání s nimi svůj vlastní prospěch, zpravidla dříve či později pochopí, o co jim vlastně jde. I v tomto případě je ale důležité mít kolem sebe lidi, kterým může člověk věřit a se kterými se může poradit. Jak se říká, víc očí víc vidí.
Křesťanští demokraté snad všude v Evropě mají historicky silný vztah k půdě, ke krajině, ke konkrétnímu místu, v němž žijí. Promítá se do Vaší práce něco z toho, co o křesťanském vztahu k životnímu prostředí a environmentálním problémům říká papež František?
Asi není náhoda, že lidé s úctou ke krajině mají zpravidla úctu i k duchovním věcem. S určitou pokorou vnímají krásu stvoření i zodpovědnost za ně. Slova papeže Františka jsou aktuální skoro kdekoli, kde dochází ke zbytečným zásahům do přírody. Tam, kde se kvůli zisku lije beton do půdy, i tam, kde se znečišťují potoky. Při sporech o ochranu životního prostředí si na ně často vzpomenu.
Jaké jsou Vaše vztahy s představiteli církví, které působí v regionu, v němž žijete a pracujete?
S představiteli církve spolupracuji rád, při cestách po regionu mj. navštěvuji řády, které v jižních Čechách působí. S nimi i s Českobudějovickou diecézí máme jako Jihočeský kraj mnoho společných témat, od směňování pozemků a opravu památek až po kulturní akce. Jde nám o dobro pro lidi, kteří zde žijí, a proto bychom měli umět spolupracovat. A dobré vztahy jsou základem, na kterém se dá stavět.
Jako teolog kultury vím, že pod tím, co je to kultura, k čemu je a proč by se měla podporovat, si lidé představují leccos. Co znamená osobně pro Vás?
Objevování krásy. Krásy toho, co Bůh stvořil, a toho, co chce tvořit skrze nás.
Jste pro mnoho lidí tváří udržitelného způsobu života ve městě. Snažíte se o to, aby se v Českých Budějovicích i v okolních městech a vsích měnily životní podmínky k lepšímu. Co je v tomto ohledu pro Vás nejdůležitější?
Určitá pokora v tom, že na této planetě jsme jenom jako správci, nikoliv jako majitelé. Dostali jsme ji k užívání, máme se ale o ni starat. Můžeme ji využívat, ale nesmíme ji drancovat. To je podle mě princip udržitelnosti. Pokud by se jím každý řídil tam, kde je, tak se nemáme čeho bát.
Upřímně, zdá se mi, že mladý přemýšlivý člověk, který se ještě nedal znormalizovat obecným míněním a tím, co se takzvaně má a musí, by právě v křesťanské-demokracii mohl najít místo, kde politika není jenom výkonem nějaké funkce, ale také zápasem o určité filozofické a náboženské ideály. Mýlím se?
Nikoli, politika je krásná i v tom, že má v sobě mnoho vrstev. Nejde jen o každodenní exekutivu a rozdělování dotací, ale právě o hledání a bránění ideálů, které dalece přesahují čtyřleté volební období. Politické strany potřebují nejen výkonné činitele, ale také členy, kteří se umí na věci dívat z většího nadhledu. Velkou výzvou pro náš demokratický systém je to, že málokdo je ochotný se členem demokratických stran stát. Ty pak nemají vnitřní sílu na vlastní obrodu ani na zmíněný zápas o ideály. A jejich prostor tak zaplní různá extremistická hnutí, protože jim všichni ostatní uvolnili své místo.
Jedním z důsledků obav současného člověka je i to, že se rodí méně dětí. Vliv na to měly pravděpodobně i uplynulé covidové roky. Ukázalo se, že ekonomické stimuly a podpory nejsou samospasitelné. Může politik v této věci vůbec nějak pomoci?
Politik může dělat to, co mu politika umožňuje. Usilovat o lepší podmínky pro rodiče, zkrácené úvazky, dostatek míst ve školkách a školách. Nedokáže ale změnit nastavení společnosti nebo rozhodnutí konkrétních lidí mít, či nemít děti. Nicméně je naší povinností dělat to, co dokážeme, aby se rodiče nedostali do stavu, že bude jejich rozhodnutí mít, či nemít více dětí limitováno obavami, že ekonomicky prostě nevyjdou. A to se dnes bohužel ve velké míře děje.
Ihned po invazi ruských vojsk na Ukrajinu jste vyjádřil svoji podporu ukrajinskému prezidentovi, vládě a občanům. Podílíte se také na pomoci těm, kteří museli před válkou utéct z domovů. Vidíte někde světlo naděje, že válka brzy skončí, nejlépe vítězstvím Ukrajinců?
Krátce před Velikonocemi jsem navštívil města Mykolajiv a Cherson na východě Ukrajiny. Utrpení, které jsem na dříve okupovaných územích viděl a slyšel, jsem si dříve neuměl představit. Unesené děti, masové hroby, vraždění nevinných, spousta zmizelých. Lidsky by mě to možná zlomilo. Jenže mi to všechno vyprávěli lidé, kteří tím utrpením prošli a nezlomili se. Lidí, kteří s neuvěřitelnou vírou, statečností a pevností žijí každý den dál. I když neví, zda se dožijí zítřka.
Pochopil jsem, že kapitulovat neznamená vyměnit vlajku na stožáru, ale nechat ruskou FSB páchat tento každodenní teror, jakým si prošli během devíti měsíců právě v Chersonu. Oni nemohou jinak než bojovat za své děti a ženy. Jsem si jistý, že neprohrají. Jak dlouho ale potrvá cesta k vítězství Ukrajiny, bude hodně záležet na naší podpoře ze západu. Čím větší bude, tím dříve toto vraždění, mučení a znásilňování nevinných ze strany okupantů skončí.
Vnímám, že je pro Vás důležité cestování a poznávání okolních krajin i spolupráce s politiky za hranicemi. Co podstatného si z takových setkání odnášíte?
V zahraničí jsem dva roky žil a není nad to se vzájemně obohacovat. Se sousedy z Bavorska a Rakouska tak můžeme například tvořit různé přeshraniční projekty, které pomáhají lidi z obou stran propojovat. A to je mi nejen sympatické, ale zvláště v našem regionu silně zasaženém tragédiemi 20. století to považuji přímo za nutné.
Svět je dnes jednou velkou globální komunitou. Covidová pandemie navíc ukázala, jak zranitelní jsme. Všímám si, jak se společnosti za poslední roky dost proměnily. Přesto se pořád objevují různá pseudo-konzervativní volání po návratu starých dobrých časů. Co si o tom myslíte?
Můžete mít tisíce let staré kořeny, ale pro život potřebujete také vláhu. A déšť padá dnes, dávné povodně jsou nám málo platné. Jsme voláni žít v přítomnosti. Pokud by na „staré dobré časy“ vzpomínal sv. Bernard z Clairvaux nebo sv. Ignác z Loyoly, nikdy by neobrátili Evropu vzhůru nohama. Ustrnout v nostalgii je vlastně zakopáním hřiven, které jsme od Pána dostali.
Primární úlohou církví není být charitní organizací. Přesto se i na Ježíšově příkladu církve ještě víc než dřív věnují sociální pomoci. Jak je to pro duchovní kondici společnosti důležité?
Žijeme v době, kdy je pro „nekostelní“ trochu složité pochopit, co se vlastně v kostele odehrává. Konkrétní službě druhým například skrze Charitu naopak velmi dobře rozumí. Proto je význam křesťanských sociálních služeb nenahraditelný nejen v poskytování pomoci potřebným, ale také ve vlastní evangelizaci.
Existují u nás hospice i příklady špitální péče, v níž působí řeholnice, řeholníci, kněží, lidé, kteří mají blízko ke Kristovu vykupitelskému příběhu. Z mé zkušenosti vnímají pacienti tyto instituce pozitivně.
Jednoznačně. Jejich obětavá služba totiž není jen o zajištění potřeb, ale o naslouchání. A to je pro trpící často ještě mnohem důležitější než samotná úleva od bolesti.
Z mnoha důvodů včetně sociálních by bylo ideální, aby lidé měli hodně dětí a žili pohromadě. Při zvyšování počtu lidí třetího věku a z mnoha ekonomických důvodů je zřejmé, že čím dál tím víc lidí se na stáří nikdy nezajistí. Co s tím?
Možná mnoho lidí, kteří dnes zapáleně bojují proti imigraci, budou jednou v domovech pro seniory rádi, že se o ně nově příchozí lidé ze zahraničí postarají. Demografická realita je taková, že největší jistotou pro stáří bude vlastní rodina. A kdo ji z nejrůznějších důvodů nemá nebo nemůže mít, o něj se bude muset postarat stát. Ten ale nikdy nenahradí to, co je nejdůležitější – mezilidské vztahy.
Absolvoval jsem kdysi stáž v hospicu a nahlédnul jsem také do toho, jak žili staří lidé v centru Prahy. Poznal jsem, jak velká míra samoty a opuštění mezi lidmi je. A netýká se to jen Česka. Jak můžeme pomoci a co pro to může udělat křesťansko-demokratická politika?
Jak neustále od začátku svého mandátu říká papež František – vycházet na periferie. Nejen do věznic a chudinských čtvrtí, ale právě i na periferie vztahové. Tam, kam nikdo nepřijde. Ke dveřím, na které nikdo nezaklepe. To je podle mě velkým úkolem každého křesťana. Nemíjet Ježíše v druhých.
Součástí moderního života je i pohyb a sport. Jakou roli hrají ve Vašem životě?
Velkou! Pohyb je obrovský dar a někdy bych jej měl tělu dopřávat víc. Ať už jde o kolo, běh nebo plavání, každý pohyb člověka povzbuzuje nejen fyzicky, ale svým způsobem i mentálně. S tím mám zkušenost hlavně na každoročním putování směrem do Santiaga de Compostela.
České Budějovice jsou svou polohou ideální pro cyklistickou dopravu. Bere si město příklad ze západních metropolí, kde kolo není vnímáno jako „auto chudých“?
Bohužel v tom není úplně jednotná koncepce. Já se na kole po Budějicích pohybuji již od studijních let a musím říct, že je to způsob dopravy nejen ekologický, ale v dopravních špičkách také suverénně nejrychlejší. V jižních Čechách cyklostezky stavíme, v krajském městě jsou ale ještě značné rezervy. No, to jsem řekl dost politicky.
Politika je také skoro vždycky o kompromisech. V čem byste naopak nikdy nechtěl dělat kompromisy?
Se svým svědomím. Všechny ostatní kompromisy jsou o vyvažování a hledání většího dobra. To k tomu patří. Jít vědomě proti svému svědomí bych ale nikdy nechtěl.
Zvolením Petra Pavla prezidentem došlo k výrazné změně politiky Hradu. Mnoho lidí vložilo v nového prezidenta svoji naději. Má-li ale naše společnost úspěšně projít nějakou proměnou, bude to hlavně záležet na jejích občanech. Kde jsou zdroje naděje občana Františka Talíře?
Ve víře. V tom, že to tady na nás nestojí a nepadá. Že je naší povinností pokusit se dobře udělat naše procento, ale že celý zbytek má v rukou Bůh. Jakmile začneme na Jeho místo dávat sebe, začíná to jít rychle z kopce. Není nad to nechat se vést Pánem.
František Talíř (nar. 1993) pochází ze Zubčic u Českého Krumlova. Povoláním je historik, v současnosti působí v pozici vícehejtmana Jihočeského kraje se zodpovědností za životní prostředí, regionální rozvoj a cestovní ruch. Je členem širšího vedení KDU-ČSL. Mezi jeho záliby patří hudba, sport a pěší putování. V každodenním životě se snaží společně s Antoinem de Saint Exupéry opakovat: „Pane, nauč mě umění malých kroků.“
Rozhovor vyšel na serveru Proboha.cz. Dostupný
zde.