Připomínáme si Den boje za svobodu a demokracii. To, co náš národ i každého jednoho z nás vede k dobrému. A to zejména na příkladu událostí tohoto dne v r. 1939 a 1989 - poprava nevinných studentů a zbití nevinných demonstrujících studentů.
V co to přerostlo dnes již víme - režim postavený na lži a nenávisti se zhroutil jako domeček z karet. Naděje mlčící většiny se proměnila ve skutečnost. Naplnila se slova V. Havla, že „naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne. Ale jistota, že něco má smysl bez ohledu na to, jak to dopadne“. Dostali jsme svobodu. Sen generací mezi lety 1939 – 89 byl naplněn. Jak jsme ji naplnili? Odpovězme si každý sám.
Přes všechny výhrady a různou hořkost máme svobodu. Svobodu! Co jí rozumím? Možnost volby. Přesněji možnost (prostor) konat dobro. Nikoli svévole či libovůle, jak se mnozí domnívají. Za totality (jakékoli – nacistické, komunistické) měli naši předkové možnost volby omezenu, režim jim ji násilně odepřel. Tzn., že člověk měl omezené možnosti konat dobře, podle svého svědomí, hodnot či ideálů. Nic nového pod sluncem - již Aristoteles před dvěma a půl tisíci roky podobné situace okomentoval slovy: „Kdo dává bezpečí přednost před svobodou, je po právu otrok“. O pár set let později na to navázal Pavel z Tarsu, řka, že svobodu ohrožuje „otroctví hříchu“, tj. vnitřní neschopnost jednat správně.
Pouhé politické svobody ke štěstí samy nestačí. Neboť, jak snad většina z nás cítí, „naše doba je svobodnější než kterákoli dřívější, a přece má z této svobody tak malou radost“ (G. Simmel).
Člověk se prostě musí rozhodovat, ať chce či nechce, a je tedy „odsouzen“ ke svobodě. Dnes tuto možnost volby máme. Můžeme se svobodně rozhodnout konat dobře, nebo špatně. To klade větší odpovědnost na naše svědomí. Za totalitních časů si člověk mohl své konání ve svědomí omluvit totalitou (kdybych konal jinak, vyhodí mne ze zaměstnání, nevezmou mé dítě na školu, zavřou mne za podvracení socialistického zřízení, či mnoho dalších omluv svědomí). Dnes nic z toho neplatí. Můžeme se opravdu svobodně rozhodovat, zda konat dobře, či špatně. Neseme za to odpovědnost. Ve svědomí již výmluva na totalitní sevření neobstojí. Spousta lidí, naši sousedé, naše rodiny i my sami často selháváme. Jsme nedokonalí, slabí, mnohdy nás sužuje závist. To však není, a nesmí být, legitimním důvodem vinit z toho svobodu a snažit se ji omezit. Svoboda je, kromě svobody konat dobro, též rovností příležitostí. Svoboda je uvnitř nás.
Snad si lze vzít inspiraci z toho, co má většina lidí ráda. Totiž ze hry. Hra je idealizovaný model života s konflikty, vydělený z okolní skutečnosti, kde člověk nemusí mít strach z důsledků - jelikož i když prohraje, nic se mu nestane. To proto, že hra má spravedlivá pravidla, či rozhodčího. V soupeřivé hře se střetávají dvě svobody, které obě chtějí vyhrát, hráči si navzájem „přihrávají“ co nejobtížnější příležitosti a navzájem se tak nutí k co nejlepším výkonům. Na modelu hry je vidět několik důležitých momentů svobody:
Protihráč neomezuje moji svobodu, ale naopak mi k ní dává příležitost.
Svoboda mezi lidmi nutně vyžaduje pravidla, na něž se lze spolehnout.
Pravidla musí být spravedlivá, aby si všichni dobře zahráli.
Dobrá pravidla svobodu hráčů nijak neomezují, ale teprve umožňují.
Něco podobného zná každý řidič ze své vlastní zkušenosti - tam, kde neplatí pravidla, by se jen blázen odvážil vyjet na dálnici. I v kolektivních hrách odpovídá za porušení pravidel jednotlivý hráč (žlutá karta), důsledky přestupku však postihují celé mužstvo (vyloučení, trestný kop). Neplatí tam svévole, či libovůle.
Ano, demokracie a svoboda má spoustu nedostatků. Pěkně to vystihl W. Churchill ve svém slavném výroku: „Netvrdím, že kapitalismus (tzn. i dnešní podoba demokratického uspořádání společnosti) je ideální systém. Ale ukažte mi lepší“.
Líbí se mi však ještě výrok jiný. Jeden moudrý člověk kdysi řekl: „Chceš-li změnit svět, změň nejprve sám sebe!“
 
Zveřejněno na blogu Roberta Huneše zde: https://hunes.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=688029&fbclid=IwAR2lqjKlzmFOsIxEwLazxaC7E35tgH6yzaOTjIOmdwdOWh5CdiRXsqFtYt8