Souvisí to s tím, že kromě toho, že se cítím být občanem České republiky a jsem na to hrdý, se cítím být i Evropanem z několika důvodů, které jsou často i velmi osobní. Jedna sestra je dlouhodobě v Nizozemí, já mám za sebou několik pobytů v Itálii, mám přátele všude možně po Evropě a vidím, jak prakticky v každé zemi, tu více, tu méně, narůstá populismus brnkající na nacionalistické linky. Typicky v Itálii Matteo Salvini. To jsou ti hrdinové, kteří doma bojují proti Bruselu, který je pro ně fackovací panák, ale potom, když tam přijedou, sklapnou podpatky a na všechno hrdinství zapomenou. Ve mně bobtnal pocit, že je průšvih, když se dnes bavíme už jen o technických věcech. O tom, kam jaké peníze pošleme, což je samozřejmě důležité, ale zapomíná se na ideje spolupráce, prosperity a vzájemně tvořeného míru. Když zapomeneme právě na původní myšlenky otců zakladatelů, tak se nám projekt sesype jako domeček z karet.
Jakých hodnot se chytit?
Je několik možností. Mír je zrovna dobrý příklad. Sedmdesát let tady je, nikde na světě to nemá obdoby. Je tu spolupráce nejen v obchodních oblastech, ale také máme částečně společnou zahraničí politiku, ve které jsem hodně pro integraci, alespoň vůči velkým hráčům. Protože když jsme jednotní, jsme silní, když nejsme, tak si tady klidně Čína skrz našeho prezidenta dělá předpolí, zkouší, co je ještě možné. To samé Rusko, oni samozřejmě nechtějí sjednocenou Evropu. Máme také společný kulturní základ, byť samozřejmě s různými akcenty. Také není špatné mluvit o těch praktických věcech mimo finance: typicky cestování, připomínat doby, kdy třeba nebylo možné. To jsou věci, na které si rychle zvykneme a pak na ně zapomínáme.
Výhody jste teď vyjmenoval, jaké jsou nevýhody EU?
Nelíbí se mi řada věcí, neberu své proevropanství jenom nekriticky. Jeden z problémů, který vnímám, je narůstající populismus, ale to je spíše otázka jednotlivých států. Když se budeme bavit o samotné EU, tak je problém, že se hrozně vzdálila lidem. My ji musíme nějak zhmotňovat, i jako europoslanci, za nimi si lidé mohou ten Brusel, který je relativně daleko, představit. Co mě mrzí a chtěl bych, aby se změnilo, je, aby Evropský parlament, jako jediný přímo volený orgán, měl časem zákonodárnou iniciativu. Tam by potom příběh už byl jiný – volič si zvolí svého europoslance, který může konkrétně navrhnout legislativní návrh, který sliboval. Teď europoslanci mohou jen vyzvat Evropskou komisi, aby se nějakým problémem zabývala. Tento krok by lidem Brusel zase o něco přiblížil, aby se mohli více na samotném chodu podílet. Z institucionálního hlediska je to skutečně tak, že je to záležitost několika elit. Lidé nemají reálnou možnost věci ovlivňovat, a tak je potom pro populisty snazší do EU kopat.
Pro jaký z Junckerových pěti možných scénářů evropské integrace byste byl?
Integrace v oblastech obrany a zahraniční politiky, méně Evropy v bioetických otázkách, které jsou pro mě důležité. Zbytečně budí emoce, každý stát to vidí jinak. Na prvním místě musí být respekt, protože jinak to vidí Holandsko, jinak Polsko a tam bychom integrací moc nezískali. Obecně více Evropy, abychom byli silní, ale ne ve všem. Mimochodem Juncker je samozřejmě člověk, kterého respektuji, ale teď už je spíše člověkem minulosti, proto já sleduju našeho Spitzenkandidata Manfreda Webera o to více. On má vize, které by měly větší dopad, samozřejmě v případě, že Evropská lidová strana bude v Evropském parlamentu opět nejsilnější.
„EU je zkostnatělá, je potřeba trochu přibrzdit“
Takže by se Evropa měla zastavit a vést debatu, třeba jako to navrhoval Emmanuel Macron?
Určitě. Tady to vnímám z pozice historika. Rozšiřování šlo hodně rychle. Na začátku bylo šest států, které se relativně snadno domluvily, a dlouho trvalo, než se přidal někdo další. Poté přibylo 15 států. V roce 2004 jsme udělali velký skok o dalších 10 států, což není špatně, já jsem rád, že jsme konečně součástí, na druhou stranu si myslím, že teď je právě čas se zastavit, zreflektovat to, nadechnout se, aby nám tady nejela dvourychlostní Evropa. Teď je vše zkostnatělé, domluva 28 států trvá déle než u šesti států, a proto je potřeba teď trochu přibrzdit, i co se třeba dalšího rozšiřování týče.
Chcete se zaměřit na mladé lidi. Jak v nich chcete vzbouzet zájem o politiku?
Ukazovat na příklady. Mně nejde o to, aby se všichni angažovali. Někomu to je blízké, někomu ne. Jde mi o to, aby aspoň šli k volbám, ať už volí kohokoliv. Ať se vyjádří. A pak je jim potřeba ukázat, že Váš, jeden konkrétní hlas, má velký smysl, když vezmeme, že v minulých volbách do Evropského parlamentu byla účast tristní, nějakých 18 %. Zkuste se zajímat, zkuste volit, protože budoucnost je vaše. Jinak budoucnost leží v rukou starší generace a neříkejte mi, že vidíte všechno stejně jako oni.
„Evropa vždy držela vlajku lidských práv a zodpovědnosti“
Přistoupíme k Vašemu a lidoveckému programu. Jaký by byly Vaše priority v parlamentu?
Mám dvě hlavní témata. První je vývoz zbraní, což je problém, který se u nás tak nějak neřeší, já sám se k tomu dostal v Itálii. Nejde o to, že by byl problém, že zbrojíme, jako celek jsme druzí největší zbrojaři hned po USA, ale jde o to, kde ty zbraně končí. Často nekončí v rukou našich spojenců, ale v rukou států, které je buď přeprodávají dál, nebo je otevřeně používají jako agresor v konfliktech proti civilnímu obyvatelstvu. Typicky Saudská Arábie, která masakruje bombami vyrobenými v Sardinii, Jemence. Všechny členské státy se už zavázaly v několika smlouvách, že nebudou vyvážet do těchto rizikových zemí zbraně, nicméně to de facto všichni porušují. Lobby je velmi silná, a proto je kolem toho ticho po pěšině. Také na to mají vliv už podepsané finanční kontrakty, které jsou samozřejmě vysoké. Pro mě jako křesťanského demokrata jde o něco, k čemu prostě nemůžu mlčet. Druhé hlavní téma je ekologie, která je mi také blízká. Teď se například hodně mluví o nahrazování jednorázových plastových obalů a já mám radost, že v téhle fázi už se leccos děje. Před měsícem právě prošla směrnice, která zakáže za dva roky prodej plastů, jako jsou vidličky, talířky nebo kelímky, o kterých už teď víme, že jsou nahraditelné ekonomicky srovnatelnými a ekologicky rozložitelnými materiály. Což je skvělé, protože nejde tím pádem o směrnici, která by dopadala na spotřebitele negativně v tom ohledu, že by třeba balónek byl pětkrát dražší, ale cena zůstane stejná s tím rozdílem, že nám to chrání životní prostředí. V obou případech se stále setkávám s argumentem, že je to sice hezké, ale my klidně můžeme omezit vývoz zbraní nebo produkci plastů, ale stejně v tom světě nejsme hlavní znečišťovatelé nebo hlavní výrobci. Na trh skočí někdo jiný, ať už USA, Rusko nebo Čína. Tento argument beru a nezbývá nic jiného než to posouvat k morální zodpovědností. Jako Evropa jsme vždy drželi vlajku jak lidských práv, tak nějaké zodpovědnosti a pokud první kroky neuděláme my, tak nemůžeme očekávat, že je udělá někdo jiný. Navíc nejsme sami, třeba Austrálie nám v mnohém může jít příkladem.
Podle průzkumu Člověka v tísni a jejich projektu Jeden svět na školách mladí vnímají jako velký problém válku a také životní prostředí – jsou i vaše priority trochu snahou mířit kampaň spíše na mladé?
Určitým způsobem ano, což asi i souvisí s tím, že sám jsem mladý, ale zároveň jde o něco, co reálně může europoslanec ovlivnit. Že to rezonuje mezi mladými je dobře, ale nebylo to primárně tak, že bych si říkal, co je pro mládež aktuálně zajímavé, a tak se toho chopil. Bylo to zajímavé pro mě, tak jsem to překlopil i do kampaně.
Zmínil jste i ekologii, ale jak si tedy vyložit část lidoveckého programu: „Prosadíme efektivní ekologickou politikou postavenou na seriózních výzkumech a zdravém rozumu místo ideologie?“ Co je ideologie a co jsou seriózní fakta?
Kandiduje nás 28, na programu jsme se rámcově shodli, nicméně bychom asi všichni nepoužili stejné formulace ve všem. Když se třeba mezi sebou bavíme o ekologických otázkách, tak někteří jsou trochu skeptičtí. Já právě naopak všem říkám, že jsem nadšený do všech demonstrací, nota bene ekologických, i když často nepovažuju jejich cíle za v blízké době úplně realizovatelné. Ale mně jde o zájem, že mezi tou mladou generací jde slyšet, že ekologie trpí, že se o ni většinově nezajímáme. Také mě ovlivnila Laudato si´, na ekologii zaměřená kniha papeže Františka, se kterým jsem se setkal. Já bych úplně spojení „ekologická ideologie“ nepoužil, ta formulace za mě není úplně šťastná. Samozřejmě jsem nejraději, když v ekologických otázkách jdeme co nejkonkrétněji a můžeme se s výrobci domluvit na nahrazení třeba právě plastových brček. Tedy řešíme, co můžeme kus od kusu zlepšit.
„KDU-ČSL se musí otvírat i dalším lidem, nejen věřícím“
Ecclesia podcastu jste řekl, že vás mrzí nevydařený projekt se STAN. Nově zvolený předseda lidovců Marek Výborný se nebrání spolupráci s ODS. Co byste tomu říkal?
Budu subjektivní, mluvím za Františka Talíře, který má v hlavě, že je obecně lepší spojovat síly. Často to jde na komunální úrovni, často na krajské, hodně to závisí na personálních otázkách. Jiná je ODS jihočeská, se kterou bych si asi spolupráci nedovedl představit, jiná je zase ODS v jiných krajích. Na celonárodní úrovni mě u STANu mrzelo, že když už jsme do toho šli, měli jsme to dotáhnout. Nakonec nás poškodila opatrnost, která byla vzájemná a byla domluvená v případě nepříznivých průzkumů. Mediálně to šlo poté spíše za námi, ale to je jiná věc. Nemám rád, když máme vysoké cíle a poté z nich slevujeme. Vysoké cíle můžeme mít i jako KDU-ČSL, i když to může znít paradoxně. Pro mě je identita velice důležitá, takže spolupráce s jinými subjekty by musela být natolik férová, že by potom nedocházelo postupně ke smazávání našeho křesťansko-demokratického hodnotového základu. Mě netěší, že tady máme až bizarní situaci TOPky, KDU a STANu, když všichni balancujeme nad 5 %. Takže kdyby to bylo možné, jsem pro to, abychom síly spojovali. Na parlamentní úrovni bych byl se spoluprací s ODS opatrný.
Nedávno jste byl zvolen do celostátního výboru KDU-ČSL i Mladých lidovců. V jaké jste formě a kam by lidovci měli směřovat?
Máme před sebou spoustu výzev, ve spoustě věcech nejsme ideální. Velká výzva je stárnoucí členská základna. Ta je naším bohatstvím, já k ní mám obrovský respekt, když objíždím lokální schůze, motivuje mě jim to nezkazit a navázat na ně. Ale to, že nás ubývá, je evidentní. Proto bude výzva, jak s tou strukturou pracovat. Nemusí to být tak dramatické, v Jihočeském kraji se nám to daří brzdit až zastavit, letos to vypadá, že budeme v nárůstu členů. Šanci vidím v Mladých lidovcích, kteří mi jsou sympatičtí tím, že je to jednak profesionální spolek, na druhou stranu je tam přesah té party, která je schopna spolu zajít jen tak na pivo. Pro mě je to takové předpolí, kde si můžou mladí sáhnout na to, jestli jim ta strana je ideově blízká a jestli se do té politiky chtějí angažovat. Největší výzva je ale udržet nás jednotné, což se dařilo Pavlu Bělobrádkovi, ale i teď je to úkol číslo jedna, protože jestli balancujeme kolem 5 %, tak si nemůžeme dovolit, aby se tady vytvářely různé partičky. I když spolu nesouhlasíme, což je v pořádku (jsme demokratická strana, není to u nás unifikované jako v ANO), když půjde do tuhého, musíme táhnout za jeden provaz.
Když se bavíme o směřování KDU-ČSL… Byl zvolen Marek Výborný, který je více konzervativní než Pavel Bělobrádek. Měla by se tedy strana orientovat více na pravou stranu, nebo zůstat ve středu, kde poslední roky byla?
My se hlavně musíme otvírat. Často řešíme problémy v zápalu mezi sebou a pak nám unikají reálné problémy dnešních lidí. Kdybychom se věnovali více třeba digitalizaci, tak je to zase jiný příběh. My jedeme ty svoje témata, což je v pořádku, ale musíme se otvírat i dalším lidem, a to třeba těm, a těch je stále více, kteří třeba nejsou věřící, ale hlavně, jak říká Pavel Bělobrádek, hlavně myslící. Jestli někde v poslední době máme nárůst, tak je to hlavně u mladé generace vysokoškolsky vzdělané. Já osobně jsem středo-pravicový, snažím se ale chápat lidi, kteří jsou třeba středo-levicoví. Sám jsem z velké rodiny, takže z praxe vím, že ne vše je tak pravicově čisté, jako to vidí třeba ODS, a že jsou třeba lidé, kteří objektivně potřebují pomoct od státu. Nicméně kdybychom drželi středopravicovou linku, tak by to bylo za mě lepší.
„Militantní hájení křesťanství je mi celkem cizí“
Nebyl byste teda pro zakonzervování na pravé straně, nebo třeba pro politiku Fideszu a PiSu?
Se vším respektem k těmto stranám, já bych touto cestou určitě nešel.
Takže spíše třeba cestou CSU nebo Sebastiana Kurze?
Taky, i když s Kurzem třeba ve všem také nesouhlasím. Mentálně je mi neblíže asi právě CSU, ze které je i Manfred Weber, který je vynikající. Rakouští lidovci jsou také skvělí, spolupracujeme s nimi a tam bychom se měli orientovat.
Zmiňoval jste Webera, nedávno se řešil Fidesz v Evropské lidové straně, byl byste pro řešení, které se zvolilo?
Ve výsledku je za mě přerušení členství dobré řešení. Hodně se vše personifikovalo s Viktorem Orbánem, který je symbolem Fideszu, ale já se snažím rozlišovat a negeneralizovat a pokud bychom měli potrestáním Orbána potrestat celou stranu, tak to za mě není správně, jelikož tam jsou i politici, kteří nejsou jako Orbán. Zároveň my jsme nejsilnější frakce, což znamená, že ta naše rodina je velmi pestrá, Španělé jsou hodně doleva, máme Fidesz, máme Berlusconiho, takže kdybychom někoho a priori vyloučili, tak na sebe začínáme ukazovat prstem, což je mi cizí. Mně přijde správné si to v rámci frakce vyříkat, nějakým způsobem, jako je třeba přerušení členství, ale nebylo by správné, když to není tak závažná věc, aspoň podle mě, někoho vylučovat jenom proto, že má za předsedu toho a toho.
Berete Evropskou lidovou stranu jako spíše takový širší názorový rámec?
My musíme hledat, co máme společného, je jasné, že se na spoustu věcí neshodneme. Jestli chceme věci v EU reálně měnit, tak nejsnáze to jde, pokud jsme nejsilnější, a proto primárně musíme hledat to, co nás spojuje.
Když bychom se podívali právě na stranu jako Fidesz nebo PiS, kteří se často zaklínají těmi křesťanskými hodnotami, co na to říkáte?
Mám problém s tím, když lidé o křesťanství hodně mluví, jako třeba Václav Klaus mladší, ale potom, když se hlasuje o něčem, co je objektivně nespravedlivé, i kdyby to s církvemi nesouviselo, tak radši opustí sál. Přečte si všechny průzkumy, které jsou negativní, a proto, aby se nenamočil ani tam, ani tam, opustí sál. Takhle se právě často chovají politici, jak v Maďarsku, tak v Polsku, i když tam jsou mnozí také dobří. Militantní hájení křesťanství je mi celkem cizí. Já se ve svém volebním spotu definuji jako křesťan otevřený dialogu, neskrývám vůbec, že mým vzorem je papež František, který má svoje názory, říká je, ale je to člověk, který má dynamicky jinou rétoriku než politici. Naslouchá, vede dialog se všemi, a to je pro mě sympatické a dá se to překlopit i do politiky. Takové to „my jsme správní a všichni, ti, kdo to dělají jinak, jsou špatní“ a takové ty tendence našich východních sousedů se mi nelíbí. Raději naše křesťanství žijme příkladem – milosrdenstvím a otevřeností dialogu.
„Tím, že se mezi sebou budeme hádat, kdo je svatější, neoslovíme“
Popisujete se jako konzervativní a věřící člověk, což u nás není obvyklé. Čeho by se mohli mladí v Česku chytit u víry? Proč je to pro Vás důležité?
Pro mě je víra obrovský dar. Prošel jsem také vývojem, jako dítě jsem byl pokřtěný, pak to pro mě nebylo úplně důležité a teď je to naopak naprosto zásadní, nejen politicky, ale tak celoživotně. Je to pro mě smysl pozemského bytí, ale naprosto chápu, že my sami se často chováme velmi nedokonale jako například hádka Duka vs. Halík. Já mám také své nedokonalosti, nicméně bychom měli mladým, a nejenom mladým, dávat prostor, aby nad otázkami měli prostor přemýšlet. Nesmíme si vzájemně nic vnucovat. Já se snažím žít jako křesťan, ale dělám také řadu chyb, ale snažím se také tu víru zprostředkovat. Tím, že se mezi sebou budeme hádat, kdo je svatější, neoslovíme. Naopak akorát odradíme. Musíme být upřímní, to často nejsme. Zametáme občas věci pod koberec, to je šílené. Zaplať pán Bůh za současného papeže.
Hraje ještě v české společnosti víra důležitou roli?
Já myslím, že ano. Samozřejmě statisticky jsme řekněme marginální menšina, nicméně asi neznám člověka, který by v nějaké životní fázi nehledal. Je spoustu lidí, kteří věří v něco. Ať už to pojmenují jakkoliv, v něco věří, vnímají transcendentno. Čili každý z nás chtě nechtě k tomu někdy v životě, třeba v bolestivé chvíli, dojde. Je potřeba, aby nacházeli někoho, s kým si o tom můžou popovídat, ale ten člověk mu neměl zapotřebí něco vnucovat. Naštěstí já znám několik velmi dobrých kněží, kteří jsou právě takovým lidem na blízku. A právě to je důležité. Jestli nás je potom 5 nebo 50 % není cílem našeho pozemského bytí.
Je jedno, v co člověk věří?
Když to vezmu historicky–kulturně, tak stojíme, jako celá Evropa, na židovsko-křesťanských základech a antické filosofii. Dva tisíce let dlouhý vývoj nemůžeme vymazat. Viděli jsme, jak hoří Notre-Dame, a pro mě bylo zajímavé v tu chvíli sledovat lidi, kteří se nepovažují za křesťany, ale vnímali, že jim hoří symbol bytí na západě. To neodpářeme, ani kdybychom chtěli. Já se snažím jít spíš příkladem, než že bych chtěl někomu vnucovat, co je správné.
Zmínil jste křesťanské hodnoty. Hodně se o nich v poslední době mluví. Co pro Vás představují, co jsou ty základy?
Pro mě je základem křesťanských hodnot život Ježíše Krista, jak on sám k lidem přistupoval – něco kázal, ale především byl milosrdný, naslouchal a nesoudil. To jsou pro mě primárně křesťanské hodnoty, které bych se chtěl snažit držet v politice. To, že potom zpravidla máme konzervativní názory na nějaké otázky, nezakrývám. Já je mám taky, ale zase chápu a respektuju, že někdo to vidí jinak.
Článek vyšel v deníku E15. Dostupný
zde