Dekadentní poměry vedly k různým výstřelkům. Císař Caligula málem svého oblíbeného koně jmenoval senátorem. Císař Nero zapálil Řím a při pohledu na požár skládal verše. Co si dav přál, bylo mu dáno, ať to bylo cokoli. Včetně zvrhlostí a bizarností, jen lidu vyhovět za každou cenu a udržet si popularitu (co jiného byla jatka, při kterých krutě umírali lidé v aréně?). Sexuální nevázanost včetně veřejné homosexuality se ve starém Římě prakticky stala normou. Nadbytek a blahobyt způsobil, že se lidem přestalo chtít bránit vlastní zemi a nakonec i pracovat. A tak obrana a ekonomika byla svěřena Neřímanům. Ti pak nakonec Řím ovládli.
Nějak mi to v jistých věcech připomíná současnost. Blahobyt a nadbytek máme. Dekadentní roztodivnost nás též obklopuje. Namátkou - případ několikanásobného usvědčeného vraha Kájínka, který získal milost a svůj příběh staví na odiv vydáním knihy a objížděním ČR s vystoupeními sebe sama. Nebo nová aktivita jistého politického uskupení, jež aktuálně navrhuje uzákonění eutanázie? Z průzkumu veřejného mínění zjistilo, že většina populace s ní souhlasí a ejhle, zákonodárná aktivita ve tváři reflektorů je tu. Našlo by se i mnoho dalšího, ale o dlouhý výčet nejde.
Myslím, že jde o něco jiného. O to, že vše může být, a také i bylo, jinak. Jak ve srovnání s výše uvedeným vyhlíží velikost císaře Karla IV. Nemám na mysli kulturní a ekonomický rozkvět zemí Koruny české, či desítky let trvající mír, ve středověku úkaz mimořádný. Ale to, co onen rozkvět zapříčinilo. Tím nebyla síla paží či politická obratnost, ale Karlův charakter. Nebál se tasit meč, byť to byla až poslední volba. Ctil odpovědnost k dědictví předků a rozhodoval se s ohledem na budoucnost potomků. Uměl jednat se soupeři. Když jej porazil, lhostejno, zda na poli diplomatickém či válečném (k boji nakonec nikdy nedošlo), vždy mu uměl podat ruku a pomohl vstát. Ať již přímo, nebo obrazně. Nezašlapal jej do země, byť mohl. I proto byl v naší zemi mír a prosperita. Z nepřátel si dělal přátele, nebo respektující soupeře. Budoval vztahy, nebral naději, ale dával ji.
I my máme volbu. Můžeme následovat Řím, nebo toho, jehož jsme sami označili v hlasování století za největšího Čecha. Ale jak? Vybavil se mi příběh o starém indiánovi. Ten vyprávěl svému vnukovi o velké bitvě, která probíhá v nitru každého člověka. Řekl mu: Chlapče, ta bitva v každém z nás je bitvou mezi dvěma vlky. Jeden je zlý. Je to vztek, žárlivost, závist, smutek, sobectví, namyšlenost, hrubost, nenávist, sebestřednost a falešnost. Ten druhý je dobrý. Je to láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, naděje, empatie, štědrost, věrnost, soucit, důvěra a víra.“ Vnuk o tom chvíli přemýšlel a potom se zeptal: „A který vlk vyhraje?“ Starý indián odpověděl: „Ten, kterého pravidelně každý den krmíš...“
Myslím, že tak nějak to bude i s námi.
P.S. Choďte k volbám. Ať nevolí jen hlupáci. ;-)
 
PhDr. Robert Huneš
Ředitel Hospice sv. Jana N. Neumanna v Prachaticích