KDU.breadcrumbs.homeAktuálně Zprávy Hospic sv. Markéty přinese chybějící službu pro lidi na konci cesty
Zpět

Hospic sv. Markéty přinese chybějící službu pro lidi na konci cesty

Přidáno 27. 11. 2018
Ilustrační foto
STRAKONICE – Lidé nejen ze Strakonic, ale i s dojezdem 25 kilometrů mohou již nyní využívat služeb Domácího hospice sv. Markéty, který sídlí v areálu strakonické nemocnice nad lékárnou. Ředitelem hospicu je Robert Huneš, který již léta úspěšně vede hospic v Prachaticích, jehož pobočka je nyní zde ve Strakonicích. Založení hospice u nás inicioval Páter Roman Dvořák a prostory poskytl ředitel nemocnice Tomáš Fiala. Všichni tři odpověděli na otázky, které s otevřením hospice a jeho službami souvisí.
acond_banner_2
Kdy vás s nápadem zřízení hospice oslovil Roman Dvořák a jaká byla pro a proti?
Robert Huneš: Myšlenka zrála delší čas, definitivně jsme se rozhodli asi před rokem. Pro hovořila úcta k hodnotě lidského života na konci jeho dní. To je význam a smysl této péče. Proti pak vše ostatní.
 
Proč název svatá Markéta?
Roman Dvořák: Asi před dvěma lety jsem oslovil doktora Huneše, zda by nechtěli z prachatického hospice založit domácí hospic ve Strakonicích. Odmítl mě. Modlil jsem se a vyčkával, kde se objeví příležitost. Pan ředitel se po nějaké době ozval, zda není čas na domácí hospic ve Strakonicích a co kdyby nesl jméno svaté Markéty? Zajásal jsem! Kostel svaté Markéty stojí v místech špitálu, tato světice patří mezi takzvaných 14 svatých pomocníků v nouzi a kdy jindy ji tedy vzývat, než v průběhu hospicové péče. Perličkou je, že svatá Markéta je patronkou rodících žen, tedy jsme si ji během příprav a domlouvání vzali jako porodní asistentku domácího hospice.
 
Zřízení hospice ve Strakonicích jste inicioval. Co vás k tomu před lety vedlo?
Roman Dvořák: Dvě věci. Vnímám, že umírající lidé potřebují výbornou zdravotní péči, kterou poskytují naše zdravotnická zařízení. Ale nestačí to. Člověk potřebuje během umírání více. Proč lidem neumožnit umírat doma s kvalitní péčí? Věřím, že paliativní medicína a hospicová péče mohou odpovídat i na další oblasti adekvátní péče. V tom vidím i úlohu a prostor pro křesťanské hodnoty, naslouchání vnímavost... Za druhé obava. Přiznám se, že ve chvíli, kdy se začalo hovořit o tom, že pojišťovny by mohly paliativní péči proplácet, bál jsem se, že přijde někdo, komu nepůjde o lidi, ale o byznys. To bych nesl velice těžce, protože parazitovat na bezbranných je z mého pohledu hrůza. ...a děje se to leckdes. Z informací ředitele Huneše vím, že našemu Domácímu hospici sv. Markéty zatím ani největší zdravotní pojišťovny nedaly smlouvy. V tom si ředitele Huneše vážím. Důvěřuje v prozřetelnost Boží a dělá, co může, aby se ztráta pokryla.
 
Jak vnímáte zařízení jako je tento hospic a jaké místo v péči o pacienta je mu určeno?
Tomáš Fiala: Česká medicína je na vzestupu, neboli česká populace stárne a senioři trpí četnými chorobami, které se dříve vyskytovaly u pacientů cirka o 20 let starších. Paliativní péče proto má svoje místo ve spektru lékařských odborností.
 
Co všechno bylo nutné pro zřízení hospice zařídit kromě administrativních úkonů?
Robert Huneš: Především získat dobrý personál. Vždy je obtížné nalézt ty pravé duše. Odborně zdatné, nadšené, dobrého srdce, zkrátka ty nejlepší. V dnešní době všeobecného nedostatku pracovníků je to úkol dvojnásob těžký.
 
V čem spočívá úkol domácího hospice?
Robert Huneš: Největší přínos domácího hospice spočívá v tom, že člověk, jemuž dohořívá svíčka života, nemusí své poslední dny a týdny trávit v nemocnici či jiném lůžkovém zařízení, ale může zůstat tam, kde to má nejraději, doma. Ostatně si to dle výzkumů agentur veřejného mínění přejí 4/5 obyvatel republiky.
 
V čem vidíte poslání hospice?
Roman Dvořák: Obecně pomáhat k normálnímu lidství. Mohu mít umírajícího příbuzného doma a nejsem na to sám. To je přece normální, ne? Vlastně není, ale domácí hospic v tom pomůže. Pacientům se dostane nejen profesní kvalitní péče, ale budou moci do poslední chvíle zakoušet hodnotu svého života ve všech rovinách. Z hlediska blízkých pacientů, ti zakusí, že nejsou na vše sami, že mají v někom oporu a porozumění. Křesťansky pak vše právě zmíněné a k tomu veliký dar naděje a schopnost vnímat pomíjivost a smrtelnost ještě v jiných souvislostech než pouhý propad do temnoty nicoty. Hospic je zdrojem naděje a života i v nejtěžších chvílích. To jsou paradoxy křesťanství.
 
Má umístění hospice v areálu nemocnice pro vás nějaké výhody a naopak?
Tomáš Fiala: Často vázne přesun či odsun chronicky nemocných pacientů z akutních lůžek do následné či sociální péče. Jejich naprostá většina preferuje pobyt doma. Logicky! Služby terénního hospice v tomto trendu pomohou, odborné pracovnice budou nevyléčitelně nemocné ošetřovat ve vlastním prostředí klientů. Mimochodem, své sídlo, v němž budou skladovat zdravotnické pomůcky a věnovat se příbuzným pacientů, si v prostorech pronajatých od naší nemocnice upravili velmi decentně a na úrovni.
 
Jste domluveni na nějaké spolupráci? Pokud ano, v čem bude spočívat?
Tomáš Fiala: Právě situace, kdy hospic sídlí v nemocnici, umožní pružnější spolupráci, oboustrannou rychlou komunikaci. Zdravotní sestry i lékař velmi snadno zajdou na lůžkové oddělení, s našimi zdravotníky domluví detaily potřeb pacienta, mohou si na sebe i nějaký čas při hospitalizaci zvykat, pružně domluví transport a další.
 
Jaké výhody a nevýhody má hospic lůžkový a jaké terénní?
Robert Huneš: Jsou to dvě plíce jednoho organismu. Jedna bez druhé se neobejde. Doma je doma, a tak nejlepší volbou pro umírajícího je využít služby domácího hospice. Někdy to však není možné. A to pro osamělost dotyčného, kdy o něj nemůže některý z členů rodiny pomáhat pečovat, nebo jsou zdravotní komplikace natolik obtížné, že je nutná přítomnost sestry či lékaře čtyřiadvacet hodin denně. Potom je vhodnější lůžkový hospic.
 
Jaké služby bude domácí hospic poskytovat pro klienty a jaké pro jejich blízké?
Robert Huneš: Domácí hospic svaté Markéty nabízí specializovaný typ péče, jejímž cílem je, aby i těžce nemocný člen rodiny mohl žít i prožít závěr svého života doma mezi svými blízkými. Poskytujeme komplexní odbornou, zdravotní, sociální, případně psychologickou i duchovní péči. Přejeme si, aby i nevyléčitelně nemocný pacient mohl žít nejlépe bez bolesti, nezůstal ani v posledních chvílích osamocen, aby mohl být obklopen svými blízkými, aby za každých okolností byla zachována jeho lidská důstojnost.
 
Jak jsou rozdělené služby a jaký máte ceník těchto služeb?
Robert Huneš: Cena poskytované domácí hospicové péče hrazená pacientem je 100 korun na den u pacientů, kteří jsou pojištěnci smluvní zdravotní pojišťovny. Pokud je pacient pojištěncem nesmluvní pojišťovny, poplatek je stanoven na 200 korun na den. Úhrada zahrnuje zdravotní péči dostupnou dvacet čtyři hodin denně. Jde o návštěvy našeho týmu, telefonickou pomoc, návštěvy lékaře, zdravotních sester, ošetřovatelek, zapůjčení kompenzačních pomůcek, jako je koncentrátor kyslíku, lineární dávkovač, automatické polohovací lůžko a další, běžný zdravotnický materiál. Obvazy, některé léky, pomáháme ve spolupráci s úřady například s vyřízením příspěvku na péči, cestovné k pacientovi domů a podobně.
 
Kde bere hospic finance na provoz?
Robert Huneš: Skutečná hodnota naší péče na den činí přibližně 1 000 korun. V onom rozdílu mezi úhradou pacienta a reálnou cenou péče jsme odkázáni na dobré srdce dárců, grantovou činnost či nenárokové dotace.
 
Hledáte ještě nějaké dobrovolníky a s jakou kvalifikací?
Robert Huneš: Dobrovolníci jsou velkou pomocí. Zejména při organizování benefičních, osvětových či jiných akcí, tam jsou nenahraditelní. Další možnou formou je například pomoc s údržbou a opravami našeho zázemí, automobilů a dalších potřebných věcí k činnosti.
 
Pro jaké klienty je domácí hospic určen a měli jste i mladé lidi a děti?
Robert Huneš: Podmínky pro přijetí jsou dvě. Nemoc, která ohrožuje pacienta na životě a medicína vedoucí k uzdravení vyčerpala své možnosti a nemá již více co nabídnout. Musí být také k dispozici rodinný příslušník, který bude pomáhat s péčí a zajistí chod pacientovy domácnosti. Pečujeme o pacienty bez rozdílu věku, vyznání, majetkových poměrů. Jediným měřítkem je zdravotní stav a potřebnost. Zkušenosti z hospiců v Prachaticích a Českých Budějovicích ukazují, že většinu pacientů přirozeně tvoří lidé seniorského věku. Výjimkou však nejsou pacienti věku středního, občas i mladší. Nejmladší byla 22letá slečna.
 
Co budete dělat pro hospic vy jako duchovní?
Roman Dvořák: Především budu k dispozici pro ty, kdo budou mít zájem o setkání s knězem, ať už k rozhovoru nebo k udílení svátostí. I to, co celý život člověk vnímal okrajově, se může stát zásadním. Vzpomínám, jak jsem v prachatickém hospici křtil pána, jehož manželka říkala, že nerozumí tomu, proč si to přeje, ale on moc chtěl. Někdy se nemocný bojí zatěžovat své nejbližší, ale duchovní rozhovor je pro něj bezpečné prostředí. Další rozměr mého působení vidím v podpoře personálu. Jejich služba je penězi nedocenitelná, a přesto pracují za malý peníz. Jsou zde, protože chtějí sloužit. Aby nevyhořeli, je dobře jim být oporou. V neposlední řadě bych rád upozorňoval různé dobrodince, aby hospici pomáhali, protože z výše zmíněného a bez dárců a sponzorů se náš hospic neobejde.
 
 
Rozhovor vyšel v Týdeníku Strakonicko. Dostupný zde: https://www.jcted.cz/strakonicko/hospic-sv-markety-prinese-chybejici-sluzbu-pro-lidi-na-konci-cesty/