Tím se všeobecně vžila představa, že stupeň ochrany přírody v prvních zónách rovná se „divočina“. Málokoho pak již napadne otevřít zákon o ochraně přírody a krajiny a podívat se, jak jsou principy ochrany v první zóně definovány. I prostý laik (jako je i autor těchto řádků) musí v příslušných pasážích jasně vidět, že žádný bezzásahový režim, který by zcela vylučoval jakoukoliv činnost člověka v první zóně včetně těžby kůrovcem napadených stromů zákon neobsahuje. Základní ochranné podmínky národních parků jsou definovány (v § 16) poměrně striktně. Je proto pozoruhodné, že se v souvislosti s první zónou mediálně hovoří o „divočině“ a odpor proti rozšiřování prvních zón je odůvodňován právě potřebou zásahů proti kůrovci.

To je však už nejzazší projev iracionality celé debaty, která se za celá léta „sporu o zelenou Šumavu“ posílila natolik, že udržení jakékoliv věcné roviny v ní již téměř není možné. Do této atmosféry přišel vládní návrh zákona o ochraně přírody a krajiny z dílny ministra Brabce, jenž doznal v Poslanecké sněmovně změn v podobě pozměňovacího návrhu poslance KDU-ČSL Jiřího Junka, jenž kromě posílení role státu v majetkových vztazích na území národních parků zavádí též změnu zonace, znamenající rozšíření prvních zón na polovinu celkové rozlohy národního parku do roku 2035. Naopak neúspěšné pozměňovací návrhy poslanců Zahradníka a Klána, stejně jako senátní verze návrhu, která byla horní komorou Sněmovně vrácena, významně omezují územní rozsah prvních zón a zároveň redefinují některé klíčové pojmy zákona do obecnější podoby.

Pokud takovýto scénář nasedne na zažité schéma celé desetileté debaty, jsme pak svědky následujícího: stoupenci sněmovní verze vládního návrhu jsou okamžitě označeni jako ekoteroristi, kteří chtějí nechat sežrat polovinu šumavských lesů kůrovcem. Naopak stoupenci senátního návrhu jsou označeni za strůjce likvidace národních parků a zákonných principů ochrany přírody. Organizovaní stoupenci sněmovní verze (především z hnutí Duha) zaspamují poslanecké maily stovkami organizovaně rozesílaných výzev k jeho podpoře, včetně těch poslanců, kteří tento návrh zjevně podporují. V den projednání návrhu organizují před Sněmovnou pouliční protest, v němž volají po „záchraně přírody“. Naopak starostové některých šumavských obcí, bývalí i současní hejtmani obou šumavských krajů a konečně prezident Zeman využijí příležitosti, aby si kopli do „zelených džihádistů“, kteří nechali Šumavu sežrat kůrovcem, přestože ti v Poslanecké sněmovně již dávno nesedí a se stávajícím vládním návrhem nemají meritorně nic společného.

Poslanci KDU-ČSL podporují schválenou sněmovní verzi vládního návrhu proto, že upravuje a zpřesňuje působnost národních parků (všech, nejen Šumavy) do podoby, vyhovující potřebě ochrany přírody a zároveň představuje kompromis s potřebami obcí a jejich obyvatel v souladu s těmito principy. Tvrdit, že „hlasují pro kůrovec“ je zcela absurdní a podpora ze strany aktivistů z hnutí Duha je spíš účelová snaha jeho vůdců zviditelnit se, než naplnění jejich cílů z dob přivazování se ke stromům. Pokud tato novela zákona o ochraně přírody a krajiny neřeší či neumožňuje dostatečně upřesnit některé pojmy a postupy, které jsou pro dobrou symbiózu principu ochrany přírody a činnosti člověka v krajině na Šumavě zásadní, pak to není důvod k odmítnutí novely, ale spíš impuls k rozsáhlé debatě o přijetí samostatného zákona o NP Šumava, o němž se léta hovoří vzhledem ke specifikům rozlohou největšího národního parku v ČR a zároveň jeho zákonného zakotvení, neboť byl vyhlášen roku 1991 vládním nařízením ještě před působností ákona o ochraně přírody a krajiny.

Podmínkou této debaty a přijetí takového zákona však je, že se místo ideologických střetů, vyřizování si letitých osobních účtů a bojování starých zápasů v nových kontextech vezme rozum do hrsti a dojde ke shodě na tom, jak Šumavu zachovat zelenou příštím generacím. Kdy k tomu dojde?

Mgr. Vladimír Hanáček, politolog a předseda okresního výboru KDU-ČSL Strakonice