Uplynula dlouhá desetiletí od chvíle, kdy byl naposledy vysvěcen na kněze občan Třeboně. Zatím se nepodařilo dohledat přesné datum. Až nyní se tedy znovu našel muž ochotný věnovat svůj život službě církvi a lidem věřícím, stejně jako nejširší veřejnosti.

Povolání kněze má zcela nepochopitelně velmi nízkou společenskou prestiž. Je to následek totalitního režimu, který církve a náboženské společnosti, jejich příslušníky a představitele tvrdě potíral a snažil se o jejich likvidaci. Za čtvrt století od sametové revoluce se sice mnohé změnilo, ale úcta k těmto institucím se již plně nevrátila. Naopak, v souvislosti s citlivou problematikou církevních restitucí a doslova nemorálním požadavkem na jejich zdanění se společenská nálada proti církvím opět velmi vyostřila. Přitom ještě za časů první republiky patřili představitelé kněžského stavu k předním občanům a přirozeným autoritám.      

Proč vlastně by kněžské povolání mělo požívat vážnosti? Na výčtu pracovních povinností duchovních správců třeboňské farnosti lze demonstrovat důležitost a nepostradatelnost kněze pro každé město i obec. Slouží mši svatou, a to nejen v domovské farnosti, ale též v dalších jemu svěřených farnostech v blízkém i vzdálenějším okolí a spravuje zde nemovitosti včetně zajištění přípravy a realizace jejich oprav a rekonstrukcí, oddává, křtí, pohřbívá, vede přípravy snoubenců na manželství, katechumenů (čekatelů na křest), dětí na první svaté přijímání, na biřmování, vyučuje náboženství, vede společenství dětí a mládeže, maminek na mateřské
a rodičovské dovolené, ministrantů, ve školách vyučuje náboženství, případně též cizí jazyky (latina, italština), přednáší na teologické fakultě, soustavně podstupuje další vzdělávání, zasedá ve farních i diecézních orgánech, má na starost mládež v jindřichohradeckém vikariátu, v létě se aktivně účastní dětských táborů, navštěvuje domovy seniorů, i zde slouží mše svaté, uděluje pomazání nemocných a „poslední“ zaopatření, zapojuje se do činnosti města i dalších institucí dle potřeby. Poskytuje duchovní i sociální pomoc, bývá posledním útočištěm pro ty, kdo se ocitli ve velkých životních nesnázích, s nimiž si neumí sami poradit. Je k dispozici prakticky neustále, 24 hodin denně, 365 dnů v roce. Jeho povolání je ve skutečnosti posláním. Velmi náročným, jehož nárokům dokáže plně vyhovět jen málokdo. Vyžaduje nejen velkou víru, lásku k bližním, ale též každodenní odvahu čelit neúměrným až přehnaným nárokům veskrze sekularizované společnosti na jeho lidskou dokonalost.

Není divu, že nových kněžských povolání je tak málo. Pro obyvatele českobudějovické diecéze znamená letošních osm kněžských svěcení, z nichž sedm již v červnu proběhlo
a jedno se v srpnu chystá, dobrou zprávou a naději, že o jejich nejen duchovní věci bude nyní i v budoucnu dobře postaráno.

I Třeboň tedy znovu má „svého“ kněze, který byl diecézním biskupem povolán ke službě do farnosti Tábor - Měšice. Rozhodnutí stát se duchovním pastýřem je v jeho případě o to cennějším a obdivuhodnějším proto, že jde o mladého, kultivovaného, vzdělaného člověka, který by bez problémů obstál v jakémkoli jiném povolání i v běžném životě. Skutečnost, že vzešel z třeboňského farního společenství, z řad třeboňských občanů, je trvalou velkou radostí, povzbuzením a nadějí pro každého, kdo už ví, že „nejen chlebem živ je člověk.“
  
Terezie Jenisová, starostka města Třeboně