Truchlení, zármutek, žal a hoře patří k životu. Je to normální odpověď na nenormální stav jedince. Je přirozenou a zdravou reakcí na ztrátu. Prospěšné je nechat zármutku volnou cestu a nepotlačovat jej. Je to potřebný a ozdravný proces k návratu člověka do běžného života. Projevy truchlení jsou pocity smutku a návaly pláče, pocity opuštěnosti, bezmoci a beznaděje, hněv, chybí jakákoliv radost. Běžné jsou poruchy spánku, únava, nedostatek energie, depresivní myšlenky. Tyto pocity jsou zcela obvyklou odpovědí na ztrátu. Odbornou pomoc je třeba vyhledat, přetrvává-li dlouhodobá nespavost s následnou únavou, pokud nám emoční problémy déle než půl roku po úmrtí milované osoby brání zvládat běžné denní povinnosti nebo pronásledují-li nás sebevražedné myšlenky. Většina truchlících zvládne období žalu překonat sama či s pomocí blízkých bez potřeby odborné intervence.
Zármutek usnadňuje nestydět se za své pomoci a dovolit si plakat, křičet, mluvit k zemřelému. Pozůstalý by měl projít čtyřmi kroky – přijmout ztrátu jako realitu, prožít bolest žalu, přizpůsobit se situaci a prostředí, kde zemřelý člověk již není, ukončit vztah se zesnulým a napřít síly do nových aktivit a vztahů.
Jak poznáme, že truchlení odeznívá? Například tak, že se nejsilnější emoce začnou vytrácet (velká zlost, hluboký smutek) nebo jsme schopni hovořit o zesnulém, aniž cítíme „knedlík“ v krku a máme oči zalité slzami. Vhodnou pomůckou může být tzv. Desatero pro pozůstalé. 1. Zapojte se do přípravy pohřbu. 2: Věnujte pozornost tomu, co jíte. 3. Zachovejte normální (běžný) režim dne. 4. Posuďte svůj zdravotní stav. 5. Mluvte o zemřelém. 6. Dovolte si truchlit. 7. Udělejte si na truchlení čas. 8. Dovolte si zlostné pocity. 9. Dovolte druhým, aby vám pomáhali. 10. Nebojte se vyhledat pomoc.
Několik rad pro komunikaci s lidmi, kteří se vypořádají se ztrátou blízkého člověka zní: Buďte citliví a trpěliví, pomozte pozůstalým vyjádřit své pocity. Nesuďte jejich emoce a dovolte jim, aby si zesnulého idealizovali. Neskákejte jim do řeči. Ujistěte pozůstalé, že pro zemřelého udělali vše, co bylo v jejich silách. Nebraňte jim v pláči ani je do pláče nenuťte („musíš se vyplakat“). Pokud nebyl uspořádán rituál rozloučení, pomozte pozůstalému dodatečně tento obřad osobního rozloučení se zesnulým uspořádat – je velmi důležitý pro propuštění zesnulého z jeho srdce. Máte-li obavy, že mezi zemřelým a pozůstalým zůstaly nevyřešeny vztahové otázky, je vhodné při daném obřadu nahlas vyslovit slova rozloučení: „Děkuji ti. Odpusť mi, že… Odpouštím ti, že… Mám tě rád! Můžeš jít!“ Nebo slova podobného významu.
Respektujme ostatní
Každý prožívá zármutek odlišně, respektujme to. Nikdy neříkejte: „Přestaňte už truchlit.“ Spíše než mluvit je cennější naslouchat – gesta jako objetí nebo podání ruky kolikrát řeknou více než slova. Nejste-li si jistí osobním kontaktem, pošlete dopis, email či sms s nabídkou pomoci.
Pohřeb je důležitý. Absentuje-li nebo „je nahrazen“ třeba rozptýlením popelu do řeky, schází pozůstalým pevné konkrétní místo na zemi, kam se mohou vracet. Ritualizace rozloučení je pro zdravé truchlení zásadní. Všem, kdo jsou bezbranní a křehcí, je potřeba dodávat odvahu, být jim oporou, pevným bodem v nejistotě, lékem v bolesti – být tzv. vitamínem L – lidskosti, tedy plakat s plačícími, pomáhat nést jejich kříž, být Veronikou a Šimonem na křížové cestě ztráty. Snad nejnázorněji to ukazuje zkušenost z jedné soutěže, jejímž cílem bylo najít nejstarostlivější dítě. Vítězem se stal čtyřletý chlapec. Jeho sousedovi nedávno zemřela žena. Když chlapeček viděl muže plakat, vplížil se na jeho dvorek, vlezl mu na klín a jen tak tam zůstal sedět. Když se jej matka zeptala, co sousedovi řekl, chlapec odpověděl: „nic, jen jsem mu pomohl brečet.“
PhDr. Mgr. Robert Huneš, MBA
ředitel Hospice sv. Jana N. Neumanna v Prachaticích
prezident Asociace poskytovatelů hospicové paliativní péče
Článek vyšel v Katolickém týdeníku 16/2021