Uprchlíci, uprchlická krize, migrační vlna, humanitární katastrofa... Termíny, které dnes tvoří jedno velké a aktuální téma. Téma, které již řadu měsíců ovládá společnost napříč celou Evropou (v boji proti ISIS a terorismu je ale zapojen i širší svět). Chopila se ho – tradičně po svém – média, prolíná se v hovory „obyčejných“ lidí. Hledání řešení je prioritou všech členských států EU.
O tom, že celou tuto krizi je nutné řešit především v místě vzniku konfliktu, a to mezinárodní vojenskou aliancí ruku v ruce s humanitární a jinou pomocí, mluvím celou dobu. Vývoj situace ale čím dál tím víc dokazuje, že je vedle toho nutné zaměřit se na ochranu Schengenského prostoru, tzn. jeho hranic, na kterých musíme pečlivě řešit rozdělování „uprchlíků“. Rozlišování na ty uprchlíky, kteří skutečně utíkají z důvodu záchrany vlastního života a života svých nejbližších, a na tzv. ekonomické migranty, které k příchodu do Evropy vedou pouze finanční a jiné sociální benefity. Ukazuje se, že těch je pravděpodobně valná většina a těm je skutečně třeba zabránit v parazitování evropských společenských systémů. Tito lidé (zatím) nesměřují primárně do České republiky, otázkou ale je, kdy zjistí, že jsme země bezpečná, demokratická, relativně bohatá... Hlavní proud uprchlíků proto stále směřuje do Německa, Švédska a několika málo dalších evropských států. Zároveň s tím se postupem doby ukazuje, že euro-unijní návrh přerozdělování uprchlíků prostřednictvím tzv. kvót skutečně nefunguje. Jak můžeme zajistit, že ti, kteří byli přiděleni té které zemi, na jejím území také zůstanou? Obtížně, či spíše nereálně! První takový případ jsme momentálně zažili i my v České republice, kdy skupina syrských křesťanů, dobrovolně přicestovalých k nám, zčista jasna opustila naši zem a přesunula se do Německa... Co mne ale zaráží je skutečnost, že některým uprchlíkům „nevoní“ ani menší města v Německu. A to dokonce i ta, která jsou více než vstřícná přijmout tuto skupinu lidí mezi sebe, nabídnout jim nejen ubytování, ale také práci. Takovým případem je např. nevelké německé město Hettstedt v Sasku-Anhaltsku. Média přinesla zprávu, že toto město, které se svými 20 000 obyvatel patřilo po sjednocení Německa ke středně velkým městům, od té doby odlivem mladých lidí „stárne“ a dnes zde žije 14 500 obyvatel s průměrným věkem 53 let. To by nebylo úplně neobvyklé, podobnou zkušenost má celá řada menších měst a obcí, a to nejen v Německu. Zarážející je, že toto město, připravené pomoci jak uprchlíkům, tak své demografické křivce, nepředstavuje pro tyto „osoby v ohrožení života a prchající před válkou“ to správné Německo, to pravé Německo, ten pravý „zlatý důl“. Tak se mi zdá, že toto už by mělo být i pro ty nejzarytější zastánce „otevřené náruče pomoci“ jasným znamením, že něco je špatně nastaveno a v takto koncipované vítací imigrační politice nelze dále pokračovat. Ve vlastním (německém) zájmu! A k tomu mne závěrem napadá citát Maxim Gorkého, který řekl: „Kdo nic nedělá, tomu nelze pomoci“.
Místopředseda Poslanecké sněmovny a KDU-ČSL Jan Bartošek