Místo, kde se pláče méně, než bychom čekali. Kde se nasmějeme víc, než bychom předpokládali. Personál, pacienti i jejich rodiny. Snad proto, že není čas a sil na přetvářku. Všechno je zde přiznané. Co bylo důležité, již není. Co nebylo důležité, začalo být. I v duchovním smyslu.
Nevěřící víru začínají hledat. Hledající nacházet. Věřící pochybovat - co je bez chvění, není pevné... Duchovní péče o umírající má velký smysl. Snad i větší, než jindy. Je poslední příležitost zahladit výčitky svědomí, omluvit se druhým, vyrovnat dluhy finanční i vztahové. Repríza není možná.
Denně prožíváme malé i velké zázraky. Stačí mít oči k vidění a uši k slyšení. Dochovali jsme již kolem tří tisíc těžce nevyléčitelně nemocných. U velké části z nich byly duchovní věci přítomné. Usmíření v rodinách, se sebou samým, s Bohem. Prožití velkých radostí z maličkostí. Obtížně se hledají slova k popsání hloubky chvil, kdy na konci pozemských dní k sobě dva lidé naleznou cestu k manželství. Co víc, spousta zdravých mladých lidí si přeje mít svatbu v hezkém hospicovém parku. V blízkosti umírajících. Není to zázrak? Alespoň pro mne ano - úcta k těžce nevyléčitelně nemocným, společné soužití zdravých i nemocných, mladých i starých se v hospici stalo běžné, ba vyhledávané.
Myslím, že to chce, kromě jiného, jednu nenápadnou věc. Totiž duchovní věci druhým nevnucovat. Ale žít je. To ostatní přijde samo. Tak nějak vnímám Boží požehnání.
Zdá-li se Vám to zvláštní, přijeďte. Po domluvě rádi každého zařízením i parkem provedeme. Nemůžete-li přijet, pak se třeba začtěte do malé knížky veselých hospicových příběhů, jež jsme skutečně prožili. Jmenuje se Vinnetou se chce bratřit. Nedávno jsme ji vydali. Lze v ní nahlédnout pod roušku hospicového světa, který je hezčí, radostnější, bezbolestnější i veselejší, než si mnoho lidí myslí. Z došlých ohlasů: „Včera mi ji kamarádka přivezla. Řehtala jsem se celej večer. Je hezký, jak lidi, kteří vědí, že brzy přijde smrt, jsou až syrově upřímní... Je to dojemné, nadějeplné, důstojné a je to důkaz toho, že smrt nemusí být jen smutná.“

PhDr. Robert Huneš
ředitel Hospice sv. Jana Nepomuka Neumanna v Prachaticích
místopředseda KV KDU-ČSL JIhočeského kraje


Vyšlo na osobním blogu Roberta Huneše. Dostupné zde: https://hunes.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=684114&fbclid=IwAR3gyAR95mSJDqVcXvDrpB4_glIaP6Fhvt_iT-detqdfTknTa_CUfjHZXXo