Pro jednoduchou představu: Česko odvedlo a odvádí do eurokasy deset korun, získá dvacet. Zatím. Za tyto peníze jsme měli stavět nové dálnice, rozšiřovat a opravovat síť komunikací nižších tříd, modernizovat železniční tratě nebo také stavět obchvaty měst, stavět nové mosty nebo opravovat ty stávající, kterým hrozí zřícení.

Zdá se, že jsme nevyužili a stále nevyužíváme růstu naší ekonomiky k tomu, abychom investovali do takových projektů, které dokážou financovat např. budoucí, stále se zvyšující náklady na sociální služby a zdravotnictví.

V této souvislosti dlužno podotknout (a nepíše se mi to snadno), že na tomto stavu mají lidovci, jako jeden z partnerů silnějších stran v minulé vládě, svůj díl viny. Byť jsme „nedrželi“ ministerstvo financí, ale jak se zdá, bít na poplach bylo třeba daleko víc. Říkali jsme: Proboha, jak je možné, že neumíme postavit víc než patnáct kilometrů nové dálnice ročně?

Jak je možné, že vypsat tendr na nového výběrčího mýta trvá čtyři roky? Jak je možné, že dálnice D 3 není skoro třicet let po svém vyprojektování dokončena? Jak to, že vlaky (nejen) ve směru České Budějovice, Rakousko v některých úsecích jedou maximálně třicetičtyřicetikilometrovou rychlostí? Křičeli jsme málo!

Minimálně jeden z koaličních partnerů totiž „nemakal“, jak sliboval nám, ale především veřejnosti. A nemaká toto hnutí ani teď, protože není schopné sestavit funkční vládu s důvěrou parlamentu.

A disproporci mezi „novými“ a „tradičními“ evropskými zeměmi může prohloubit i tzv. Junckerův plán. Ten spočívá ve větší nabídce komerčních půjček a záruk na projekty, které prokazatelně zlepší např. již zmiňovaný dopravní komfort v rámci jednotlivých zemí. EIB říká, že země jako Německo nebo Francie jsou na nabídku takových řešení daleko lépe připraveny a budou schopny získat víc peněž než střední a východní Evropa.

Jako spořivému Jihočechovi je mi zcela proti mysli neustálé zadlužování naší země v době její největší ekonomické prosperity. Když se daří, máme své závazky splácet a připravovat se na horší časy. Ty dříve či později přijdou.
V této situaci je obzvlášť alarmující, alespoň pro mě, že pět měsíců po parlamentních volbách není sestavena vláda, která by začala něco pořádného dělat, ne se jen vyžívala v demagogických projevech a spanilých jízdách. Ve výletech, které mají zakrýt naprostou bezradnost šéfa tohoto kabinetu, který chce spravovat zemi jako firmu.
Ukazuje se, že rétorická cvičení přestávají zabírat jak v Bruselu, tak doma. Ukazuje se, že jen „žvanit“ a „nemakat“ přestává fungovat. Může se ukázat, že cílené destruování principů zastupitelské demokracie v kombinaci s nicneděláním a projídáním prosperity Česko významně poškodí. Obávám se, že líp nebude, naopak!

***

Minimálně jeden z koaličních partnerů totiž „nemakal“, jak sliboval nám, ale především veřejnosti.

Článek vyšel v tištěném vydání Práva 15.3.2018