Nesvoboda?

Svoboda jedince končí tam, kde začíná svoboda toho druhého. Většinu lidi nenapadne zpochybňovat například regulaci, která říká, že každé auto musí splňovat určité emisní limity. Jednoduše proto, abychom se tady neudusili. A stejně je tomu s kouřením v restauracích. Nikdo nikomu nezakazuje kouřit, ale regulace říká, že se tak nesmí dít v uzavřených prostorách restaurací, hospod a barů. Jednoduše proto, abychom se neudusili. Je pravdou, že nekuřák nemusí chodit do zakouřené hospody, nicméně často chodí. Stejně tak řada lidí nechce dýchat pražský a ostravský smog, ale dělá to.

Krachující hospody?

Druhým častým argumentem je obava, že obzvláště hospody na venkově zkrachují. S pravidelností se v médiích objevují příběhy hospodských štamgastů, kteří hlásí, že přejdou na domácí lahvové. Nepřejdou. Budou chodit do hospod i nadále. A například finská zkušenost říká, že po zákazu kouření v restauracích, hospodách a barech se návštěvnost i obrat těchto restauračních zařízení zvýšil. Osobně znám řadu hospod na venkově a zákaz kouření je nevyprázdní. Problém některých prázdných hospod na venkově souvisí s vylidňováním venkova jako takového, ale zákaz kouření se jich nedotkne.

Ostrůvek demokracie v Evropě?

Zdravý rozum mně říká, že pokud někdo tvrdí, že jediné Česko je ostrůvkem demokracie v rámci celé Evropy, bude někde chyba. Naopak se ukazuje, že to neznačí ostrůvek demokracie, ale velmi silnou a efektivní tabákovou lobby, které se zjevně v Česku daří nejlépe na světě. Na obranu těch politiků, kteří jsou proti zákazu kouření, jsem přesvědčen, že je to víc než podlehnutí tabákové lobby spíše náboženství, kterému sami věří.

Sečteno podtrženo

Od 1. června se v restauracích kouřit nebude. Někteří to vyřeší „po česku“ a změní svojí hospodu na klub či něco jiného. Nicméně kromě mnoho povyku a prostoru v médiích to udělá minimum restaurací. Každá změna k lepšímu je vždy doprovázena určitým odporem lidí, kteří si například v tomto případě nedokážou představit toho jindřichohradeckýho ruma bez cigarety. Nicméně za pár let si nikdo nevzpomene a budeme to brát jako normu. Díky Bohu.

Šimon Heller, učitel a cestovatel