Vybavuji si jednu z mých zaměstnankyň, samoživitelku dvou dětí. Nedávno bylo diagnostikováno velmi vážné onemocnění jejímu osmiletému synovi. Přišla rychlá, náročná operace. Následovat bude doléčování, významně delší než šestnáct dní. Co potom? Nejsou-li k dispozici jiní ochotní příbuzní, pak ztráta zaměstnání, nebo neplacené volno. Ohrožení rodiny na samé existenci.
V čem nová úprava spočívá? V možnosti překlenout bez rizika ztráty zaměstnání či příjmu období, kdy dojde k závažné akutní újmě na zdraví z důvodu nemoci nebo úrazu. V praxi kritické situace, např. po mozkových příhodách, náhlých úrazech, náročných operacích atp. Nově lidé, kteří se musejí starat o vážně nemocného člena rodiny, budou mít nárok až na 90 dní placeného ošetřovatelského volna.
Ošetřovatelské volno (starat se o nemocného) může čerpat široký okruh osob - nejen rodiče dítěte či děti rodičů, ale i další blízké osoby - mohou se rozhodnout, kdo a jak bude dlouhodobou péči zajišťovat. Mohou se i střídat, pečuje však vždy pouze jeden.
Výhodu nové normy lze spatřovat v prospěchu rodinného soužití. Kdo se starat nechce, ten nebude ani s touto úpravou. Kdo však ano, bude mít snazší situaci např. v péči o vážně nemocné dítě či (pra)rodiče. Otázkou je, co po oněch 90 dnech. Tato doba je dostatečně dlouhá, aby došlo ke zlepšení zdravotního stavu ošetřovaného. Anebo aby rodina vzniklou situaci vyřešila za pomoci jiných možností zdravotních či sociálních služeb. Pečující se bude moci v nově nastalé situaci nadechnout a zařídit dlouhodobé řešení péče o svého blízkého. Tj. vše si rozmyslet, vyběhat si po úřadech potřebné kompenzační pomůcky, zařídit příspěvek na péči, pobyt v domově pro osoby se zdravotním postižením či v domově seniorů, anebo naopak se rozhodnout přijmout úděl delší či trvalé péče o blízkého člena rodiny doma. Při opuštění zaměstnání k nastoupení celodenního břemene péče náleží pečující osobě o nemocného příspěvek na péči ve III. stupni 8 800,- a ve IV. stupni 13 200,- Kč měsíčně. Norma, která je inspirována rakouskou zkušeností, bude účinná od léta příštího roku.
Snad jsme o krůček blíže ke sbližování rodin, jak tomu bývalo v minulosti. Až do konce 19. století neexistovaly žádné důchody, či možnosti „přesunu“ blízkých do zdravotnických a sociálních zařízení. Každá generace tak počítala s tím, že až to bude třeba, postará se o své rodiče, stejně jako to dělali oni v případě těch svých.
Napadá mne ještě jiná souvislost. Je na hraně zákona nepomáhat svým rodičům ve stáří či nemoci. Povinnost nemají jen rodiče starat se o své děti. Ale i naopak. Nový občanský zákoník, který v rodinném právu nahradil dřívější Zákon o rodině, mj. říká, žerodiče a dítě mají vůči sobě navzájem povinnosti a práva. Těchto vzájemných povinností a práv se nemohou vzdát. ...Dítě (dospělé) je povinno dbát svých rodičů... Dítě je povinno zajistit svým rodičům slušnou výživu.
Nikoli „odložit“ rodiče do LDN, domova seniorů...
Co kdybychom namísto sypání peněz do bezedného systému „péčových služeb“ a umísťování rodičů do nich vzali rozum, mravy i platný zákon do hrsti? A vrátili jim alespoň něco za to, že nám dali život a že nás vychovali?