Prý česká společnost stárne a přibývá seniorů. Ano. Prý není dostatek míst v domovech seniorů a podobných zařízení vůbec, prý jsou dlouhé čekací lhůty na umístění. Prý je nezbytné stavět další taková zařízení. Tvrdím, že nikoli.
Jednak je to mýtus, aktuálně existuje řada domovů pro seniory, které nemají naplněnou kapacitu. Například v krajích Ústeckém, Libereckém nebo Plzeňském kraji nabídka převyšuje poptávku...
Ovšem ještě zásadnější je něco jiného. Budu trochu přísný, ale věcně až tolik ne. Pominu-li osamělé bezdětné a objektivně nemohoucí jedince, pak tvrdím, že značná část obyvatel domovů důchodců do těchto zařízení vůbec nepatří. Spousta dospělých dětí se nechce starat o své rodiče. Jako argumenty se uvádí snížení životní úrovně, malý byt, náročné zaměstnání aj.
Ptám se. Jsou vlastní rodiče méně, než dovolená u moře? Méně, než metry čtvereční bytu? Nadto dnes existuje tzv. příspěvek na péči, sociální dávka, která v případě převzetí starostí o rodiče saturuje značnou část mzdy. Existují agentury domácí péče. Od letošního léta i několikaměsíční placené pečovatelské volno. Zároveň existuje velké množství dětí svých rodičů, které se ani nepokusily o rodiče starat a rovnou je nasměrovaly do domovů pro seniory. Společnost, kdy členové její nejdůležitější části - rodiny - odmítají mezigenerační soudržnost a vzájemnou pomoc, je odsouzena k záhubě.
Občanský zákoník v § 915 a násl. uvádí povinnost dětem zabezpečit své rodiče. Táží se úřady žadatelů o umístění v DS nejdříve na to, zda rodiny vyčerpaly veškeré možnosti poskytnout seniorovi péči doma? Vymáhají po dětech naplnění zákonné povinnosti (když už tu mravní vytěsnili) před tím, než vyhoví umístění seniora v zařízení? Není úkolem státu suplovat rodinu. Naopak, jeho úkolem je motivovat rodiny, aby se její členové o sebe vzájemně a dobře starali.
Pokud by tento trend měl pokračovat, zahubíme se sami. Ekonomika docela obyčejně nemá kapacity na to, aby se starala o velkou část seniorů v ústavních zařízeních. Co je ještě důležitější je skutečnost, že většina seniorů v zařízení být nechce. Jsem z branže a vím, že to berou jako „nutnost“, nechtějí „obtěžovat mladé“, ale šťastní nejsou.
Lidé, kteří odloží své nejbližší do „domovů“ se ochuzují a poškozují vlastní budoucnost. Pokud se totiž dokážeme o své rodiče postarat, když je jim ouvej, vrátíme jim aspoň část péče a oběti, kterou věnovali oni nám, když jsme byli malí. Navíc tím zvyšujeme i svoji vlastní naději na to, že ve stáří a umírání jednou nebudeme sami, že budeme obklopeni láskyplnou péčí nejbližších, v prostředí které mám nejraději – doma. Tehdy, uvidí-li naše děti, jak jsme se postarali my o své rodiče, jejich prarodiče.
Je to levnější pro systém, psychosociálně vhodnější pro pečující i opečovávané, spravedlivé, obohacující lidské vztahy.
Tak to aspoň zkusme.

PhDr. Robert Huneš
ředitel hospice sv. Jana N. Neumanna v Prachaticích


Zdroj: blog Roberta Huneše: https://hunes.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=649986