O sloučení katolických stran bylo v podstatě rozhodnuto ještě před vznikem nové republiky, v září roku 1918. Proces integrace byl však po 28. říjnu 1918 urychlen potřebou čelit silné protikatolické vlně a zároveň včas integrovat politický katolicismus mezi státotvorné síly v novém československém státě. Ve dnech 5. – 6. ledna 1919 byla v Praze ustavena Zemská organizace Československé strany lidové v Čechách a o tři týdny později, 26. – 27. ledna 1919 byla v Brně ustavena i druhá Zemská organizace ČSL na Moravě. Obě zemské složky poté spojoval pouze poslanecký klub v Národním shromáždění pod vedením Jana Šrámka. Teprve v roce 1922 vznikl Ústřední výkonný výbor ČSL.
V letech 1921 – 1938 byla ČSL integrální součástí vládnoucích koalic, zasazovala se o konsensuální přístup a představovala jednotící sílu. Lidovci zásadně odmítali ústupky henleinovcům i Hitlerovy požadavky vůči ČSR a odmítala přijetí mnichovského diktátu. I proto po sloučení do Strany národní jednoty na podzim 1938 Jan Šrámek ukončil politickou činnost v ČSR a létě 1939 uprchl do zahraničí, aby se o rok později stal předsedou československé exilové vlády v Londýně.
V poválečném období se ČSL stala jedinou povolenou českou stranou, která se programově nehlásila k socialismu, což jí otevřelo prostor pro spolupráci s některými významnými politiky předválečných pravicových stran. Krátce před únorem 1948 lidovci odmítali ústupky komunistům a po demisi ministrů a následném komunistickém převzetí moci rozhodl legálně zvolený výkonný výbor strany v čele s Janem Šrámkem o pozastavení její činnosti. Stranické ústředí však nelegitimně převzali komunističtí kolaboranti Plojhar a Petr a skrze tzv. ústřední akční výbor ČSL stranu na 40 let přivedli do područí komunistů v rámci Národní fronty. Světlým okamžikem byl pouze rok 1968, kdy uvolnění poměrů umožnilo rozšíření členské základny přijetí desetitisíců nových členů ČSL. Další vlna nových lidovců přišla po návratu demokracie v listopadu 1989, kdy strana navázala na své demokratické tradice a znovu se přihlásila ke křesťanskodemokratickému ideovému zakotvení, od roku 1992 dnešním názvem KDU-ČSL.
Éra předsednictví Josefa Luxe v letech 1990 – 1998 byla charakterizována úsilím lidovců zdůraznit morální a hodnotový rozměr české transformace a potřebu jasného právního nastavení pravidel a společenských vztahů. Konflikty ve vládní koalici skončily v listopadu 1997 odchodem KDU-ČSL z vlády a následném pádu Klausovy vlády. Po půlročním působení v Tošovského vládě se po uzavření tzv. opoziční smlouvy mezi ČSSD a ODS octla KDU-ČSL v opozici, což jí otevřelo prostor pro spolupráci s menšími středopravicovými stranami v rámci tzv. Čtyřkoalice. Ideové neshody mezi křesťanskými demokraty a velkoměstskými liberály, jakož i po smrti Josefa Luxe ztráta jednotící osobnosti způsobily postupný rozklad této spolupráce a její definitivní ukončení po volbách roku 2002. Působení KDU-ČSL ve vládách s ČSSD i ODS v letech 2002 – 2009 a vnitřní neshody ve straně, vrcholící odchodem skupiny kolem Miroslava Kalouska a vznikem TOP 09,  předznamenaly volební pád pod 5% hranici v roce 2010. Po tomto volebním neúspěchu a zvolení Pavla Bělobrádka do čela strany v listopadu 2010 pak zažila KDU-ČSL nový impuls v podobě nástupu nových vedoucích představitelů i přijetí nových členů z řad mladší generace, kteří se nesmířili s tím, že by křesťanská demokracie nebyla na české politické scéně přítomná a pomohli jejímu návratu do Poslanecké sněmovny ve volbách roku 2013.
Následné koaliční působení ve vládě Bohuslava Sobotky v pozici menšího partnera sice umožnilo lidovcům prosadit značnou část svého programu, avšak odhalilo tradiční složitosti postavení malé strany ve vládní koalici. Opoziční působení po volbách 2017 je pak z tohoto hlediska navýsost ozdravující příležitostí znovu definovat křesťanskodemokratické priority bez zátěže vládní odpovědnosti a nabídnout novou cestu do budoucna.
Dějiny lidové strany jsou dějinami českého národa posledních sta let a obráží se v nich všechny vzestupy a pády, které za tu dobu zažil. Jednotící linkou je však principiální důraz na křesťanské hodnoty v politice a demokratické principy, který umožňuje, aby naše strana po všech pádech vždy znovu dokázala vzlétnout jako Fénix z popela.
Přejme jí do příštích sta let, aby jí pády potkávaly co nejméně a když nějaký tak jako v každém životě přijde, aby se z něho vždy dokázala znovu vzpamatovat tak, jako doposud.
 
 
PhDr. Vladimír Hanáček
politolog, člen KV KDU-ČSL Jihočeského kraje