Nad podivuhodností rozhodování mocných zůstává rozum stát. Řada lidí, kteří mají srdce i rozum na správném místě, vzala odpovědnost do svých rukou. Např. mladá studentka iniciovala sbírku pro prachatický hospic, který je dotační politikou státu, podobně jako spousta dalších organizací, ohrožen na existenci.
 
Čtyřiadvacetileté děvče pochopilo, že 75% dotace státu na jízdné ve vlacích a autobusech, kterou studenti nijak nežádali, se dá využít lépe. Založila sbírku a ušetřené prostředky, stejně jako další, zasílá hospici, který nerozumností státu strádá. Slečna Tereza Novotná je důkazem, že mladá generace je lepší, než ta starší, která ji mnohdy odsuzuje. Bude-li (a je!) v naší zemi více takovýchto ušlechtilých mladých lidí, kteří jednou převezmou odpovědnost za své rodiny i za ovlivňování věcí veřejných, pak nás čeká dobrá budoucnost.
 
Aktivita T. Novotné mobilizuje vstřícnost a odpovědnost u řady dalších lidí, kteří se ke sbírce připojují. Tam kde stát selhává, může nastoupit buď cynismus, anebo spoluodpovědnost, altruismus a oběť ve prospěch druhých. Uvedená iniciativa vzbudila v lidech to druhé. Další skvělá zpráva.
 
Ohledně ministerské informace, že se „našly“ peníze na dofinancování se se má věc takto - na rok 2019 chybějí pro sociální služby minimálně 2 mld. Kč. Z tohoto minima (dle informací z ministerstva financí a MPSV) bude k dispozici polovina.
 
Jestli je zažehnána krize? Vůbec ne. Uvedená miliarda částečně tlumí akutní ohrožení péčových služeb. Hraje se spíše o to, kolik ještě lidé v pomáhajících profesích snesou ústrků na úkor zbytečných výdajů jinde. Skutečná krize trvá a lze očekávat, že se bude vyhrocovat. Totiž krize smyslu státu. V civilizované zemi se věci mají tak, že nejdříve stát zajistí péči o nejslabší ve společnosti. Ve zkratce se jedná o děti, staré a nemocné. Teprve co zbude, se pak deponuje na přezbrojení armády, na rozšiřování dopravní infrastruktury a další investice.
 
V České republice je to obráceně. Nejdříve se saturují nikoli nezbytné výdaje. Naopak se rozdají kupř. miliardové dotace na jízdné, po kterých nikdo nevolal ani jich není objektivně třeba, zruší se karenční doba u nemocenské, která se osvědčila a byla účinným nástrojem proti nadměrné (a nákladné) fluktuaci, či se zrušily poplatky za návštěvu lékaře, jež byly již celospolečensky akceptovány a prokazatelně vedly k úsporám v systému, aniž by byla narušena solidarita se slabými. To vše stojí obrovské prostředky a ty pak jinde scházejí. Třeba v péči o umírající. Takže krize trvá a bude se spíše prohlubovat.
 
Na Titaniku, krátce před jeho potopením, se také tančilo a podával kaviár. Nadto slabí a nemocní nemohou plavat...

Článek byl zveřejněn na blogu Roberta Huneše. Dostupný zde.