Takové asociace jsem měl v posledních dnech, které naše republika prožívala v duchu příprav a následné návštěvy čínského prezidenta. Ukázalo se, že jakkoli se může zdát, že lidem je politika znovu po letech lhostejná, opak je naštěstí pravdou.
Lidé politiku, jak tu naši vnitřní, republikovou, tak v celém jejím celosvětovém kontextu, sledují, reagují na její vývoj, glosují ji na veřejných sítích, či přímo aktivně projevují svůj souhlas, či nesouhlas. Z tohoto zjištění jsem měl velkou radost, protože se mi potvrdilo mé přesvědčení, že lidé nejsou k dění ve společnosti apatičtí a umí demokracii nejen konzumovat, ale i praktikovat. Drobně mi ale zatrnulo v zátylku z vtíravé momentální myšlenky, zda po téměř dvaceti sedmi letech od pádu totality a vytouženého nástupu demokracie neztrácíme náhodou svou historickou paměť. Jak jsme tehdy před Listopadem toužili projevit svoji suverenitu, přestat se klanět oné východní mocnosti, nemuset dále bez protestů přijímat diktát jiných! Myslím, že v tuto chvíli není meritem věci výzdoba příjezdové trasy z letiště směrem do města a dále. Přijede prezident cizího státu, zdobí se! Všude, u nás, na východě i na západě. Daleko zásadnější je celková atmosféra čínské návštěvy. Viděl jsem najednou sebe sama jako studenta střední školy, jak jsem byl spolužáky a desetitisíci dalších občanů ČSSR povinně naverbován jako statista na pražské uvítání nejvyšší hlavy SSSR Michaila Gorbačova. Tehdy jsme si údajně od této návštěvy slibovali přesměrování politiky KSČ směrem k demokracii. Možná, Gorbačov byl po mnoha desetiletích, možná i staletích, konečně určitým příslibem nastartování svobodného rozvoje v zemi a tím i mezinárodní spolupráce. Návštěva čínského prezidenta je pro naši republiku příslibem nemalých investic a půjde jistě o oboustranně výhodný obchod, mne ale zarazilo naše „poklonkování“. Sice hlavě velkého státu, ale především státu, kde nejsou respektována lidská práva, kde je život běžných lidí svázán nedemokratickými a nesvobodnými pravidly, zemi, která se nedemokraticky chová ke svým „državám“. Proto jsem velmi rád, že český národ dal opět veřejně a „sametově“ najevo, co si myslí. Proto jsem velmi rád, že i přes potěmkinovskou přípravu návštěvy čínského prezidenta se našli tací, kteří nepodlehli euforii klanění a pochlebování a ukázali, že nejsme pouze další loutky, které za „investiční prebendu“ (miliardovou) zapomenou na svoje demokratické přesvědčení. Vážím si proto velmi např. Jeho Eminence kardinála Dominika Duky, který v duchu svého hesla „In Spiritu Veritatis“ (V duchu pravdy), čínskému prezidentovi oficiálně předal dopis, ve kterém mj. apeluje na návrat náboženské svobody v Číně, jenž ale není možný bez respektování občanských a lidských práv. Byl bych rád, aby to zatrnutí v mém zátylku byla pouze připomínka vzpomínek z minulosti, a ne avízo hrozby ohrožení naší demokratické budoucnosti.
Jan Bartošek, místopředseda sněmovny a KDU-ČSL