Je to záměr tvůrců nového koaličního projektu vytvořit skrze něj politickou formaci, schopnou konkurovat nejen malým stranám na hranici relevance a prosadit se tak do Poslanecké sněmovny přes 5% práh, avšak vytvořit bázi pro širší kumulaci voličské podpory pravého středu, umožňující konkurenci nejsilnějším stranám v zemi. Ambice KDU-ČSL zapojit se do tohoto projektu vždy vyvěrala z přesvědčení, že vlastní skalní elektorát, čítající zhruba 6 - 9% hlasů voličů, této straně tradičně umožňuje zastoupení v Poslanecké sněmovně, avšak potencialita jeho významného překročení pod touto značkou se jevila jako nepříliš dosažitelná. Pro ostatní partnery v takovém spojenectví pak naopak tato spolupráce znamenala možnost doplnit vlastní značně omezenou podporu středostavovských voličů pravého středu, příp. tzv. velkoměstských liberálů o skalní elektorát KDU-ČSL, který by tyto strany jinak k dispozici neměly. Názorným příkladem těchto ambicí byl někdejší projekt čtyřkoalice, jehož zůstatek v podobě volební koalice KDU-ČSL a US-DEU pro sněmovní volby v červnu 2002 (tzv. Koalice) byl ukázkou síly i slabosti podobných snah, tedy předností i limitů na jedné straně úspěšného spojení entit v mnoha směrech nesouměřitelných a zároveň z těch samých důvodů nemožnosti vytvořit z něho svébytného aktéra sui generis. Tento historický případ se stal na jedné straně důkazem toho, že spojenectví podobně profilovaných stran může fungovat a volebně uspět min. v rovině aritmetického součtu voličské podpory obou, na straně druhé ale dokonale odhalil limity podobného spojenectví z hlediska obsahového, tedy z hlediska ideového stmelení dvou odlišných ideových pozic. Tento příklad zároveň odhaluje jedno: pro křesťanské demokraty by daleko přirozenějším koaličním partnerem než liberálně-postmaterialistické strany byla klasická liberálně-konzervativní občanská pravice, avšak bez neoliberálních důrazů. Podobné projekty úspěšně fungují v některých dalších postkomunistických zemích. Jako dobrý příklad je možno zmínit například trvalou volebně koaliční spolupráci maďarské strany FIDESZ Viktora Orbána s křesťanskodemokratickou KDNP. Na Litvě pak došlo ke sloučení někdejšího Vlasteneckého svazu, tedy pravostředového ústředního nositele transformačního étosu s historickými křesťanskými demokraty do jedné strany. Vzájemně separátně, byť dlouhodobě jako výluční koaliční partneři pak působí občansko-pravicové a křesťanskodemokratické (KDH, NSi) strany na Slovensku a ve Slovinsku. Je možno konstatovat, že podobný scénář byl kdysi v ČR znemožněn jednak přetrvávajícím neoliberálním fundamentem ODS coby dominantní české představitelky občanské pravice, jakož i posléze její příslušností ke skupině ECR. Kalouskův projekt TOP 09 se mnohým ve svých počátcích zdál možným výrazem podobné integrativní snahy sil pravého středu coby k rodině Evropské lidové strany příslušející formace, avšak po působení této strany ve vládě Petra Nečase, jejím neoliberálním socioekonomickým i liberálně-kosmopolitickým hodnotovým zacílením, jakož i kontroverzemi kolem osobnosti lídra strany Miroslava Kalouska se naopak stal reprezentantem zbytkových skupin, které sdílí tento apel, ale nenachází pro něj již žádné spojence. Z tohoto pohledu tak možno vnímat spojenectví KDU-ČSL a STAN nejen jako přirozenou integraci těch politických sil, které se charakteristice neoliberální pravice a hodnotového postmaterialismu vymykají, aniž by musely splývat se socialistickými, podnikatelsko či nacionálně-populistickými pozicemi, ale taktéž jako projekt, aspirující z hlediska voličských pozic na obsazení toho prostoru voličských skupin, které v ostatních postkomunistických zemích tradičně patří mezi voliče výše uvedených pravostředových stran. Integrace křesťanskodemokratického a sekulárně-konzervativního proudu v jeden koaliční projekt je však na první pohled taktéž relativní s ohledem na odlišné charakteristiky obou stran z pohledu jejich dosavadní systémové pozice. Zatímco KDU-ČSL představuje tradiční pozůstatek masové politické strany se stále relativně početnou členskou základnou, stmelenou společně sdíleným ideovým obsahem, STAN představuje spíše difúzně působící hnutí nejrůznějších komunálních a regionálních politiků bez pevnější ideové souvztažnosti. Jediným společně sdíleným obsahem je tak toliko obecně definovaná "nesocialistická" pozice, daná faktem, že do STAN se zapojila ta garnitura nezávislých komunálních politiků, kteří již neměli prostor v ODS, zatímco jejich levicoví kolegové obvykle vstupovali do ČSSD, kde prostor s ohledem na odlišnou pozici obou stran na komunální úrovni měli větší. Tento obecný postoj je pak doplňován akcentem na subsidiaritu a význam uplatnění zájmů především malých obcí a venkovských regionů v krajské i celostátní politice. Dosavadní působnost STAN na kandidátkách TOP 09 pak limituje možnosti STAN v rámci mentálních obzorů voličů. Aby se tento subjekt etabloval jako samonosný nositel jednoznačné politické asociace, musel by (úspěšně) projít samostatně všemi typy voleb, a to ideálně několikrát. Nic takového se však zatím nestalo. STAN výrazněji uspěl v loňských krajských volbách v několika krajích samostatně (Liberecký, Středočeský, Zlínský), v jiných v koalici s regionálními formacemi (např. Plzeňský, Pardubický, Vysočina) či s TOP 09 (Jihočeský) a pouze v jednom výrazněji uspěl v koalici s TOP 09 i s KDU-ČSL (Karlovarský). Záměr lidovců utvořit koalici se STAN jako sobě rovným je tak poněkud odvážnou snahou postavit sobě naroveň politickou formaci, která na rozdíl od ní nikdy samostatného úspěchu nedosáhla nejen celostátně, ale též v celé řadě krajů. S tím pak mohou souviset velké těžkosti, pokud jde o obsazování kandidátek. Reminiscence na éru čtyřkoalice, resp. Koalice KDU-ČSL a US-DEU se zde nemůže neobjevit. Návrh na přijetí dvoučlenné koalice KDU-ČSL a STAN je tak třeba vnímat především jako výraz snahy lidovců dosáhnout integrace potenciálních stranických zástupců těch voličských segmentů, které jsou v některých dalších postkomunistických zemích již delší dobu integrovány v různých koaličních a integračních projektech stran pravého středu, příslušejících k EPP. Kámen úrazu však může spočívat v tom, že v případě STAN je tato systémová pozice zatím více než nezřejmá a pokud by jí STAN nebyl schopen dosáhnout, může to být pro vznikající koalici velký problém. Naopak pokud jí dosáhne již v letošních sněmovních volbách samostatně, dojde tak k oslabení obou, navíc v momentě zásadního volebního střetu o budoucnost stranické politiky v ČR se silami antistranického protestu. Odvaha do tohoto střetu vstoupit je to první, co je k úspěchu v něm potřeba. Nejen však to. Začít ale nelze jinak…

Vladimír Hanáček