Jsem očkovaný a jsem za to rád. S odmítači nesouhlasím. Jsem však přesvědčený, že cesta násilné motivace není správná. Obsahově, a především pak formou, kterou veřejná správa doposud používá. I řada subjektů soukromé sféry.
 
Sám zaměstnávám na dvě stovky pracovníků a také jsem udělal v této věci chyby. Negativní finanční motivace zaměstnancům, stejně tak vypjaté názorové střety přinesly očkovací efekt jen minimální. Za to hezké vztahy a důvěra utrpěly šrámy.
 
Obdobně vidím situaci v celospolečenském rozměru. Tvrdým nátlakem dosáhneme máločeho dobrého. Možná trochu více naočkovaných. Je to však postačující? Není cena za to vysoká? Totiž ztráta důvěry ve stát, veřejnou moc a jiné institucionální autority. Jak jinak se projeví, než pohrdáním zmíněnými subjekty a pravděpodobným příklonem k extrémismu různého druhu.
 
Myslím, že je na čase podat ruku ke smíru. I za cenu přesvědčení, že „mám pravdu“ dát odmítačům najevo, že si jich vážím. Každého z nich jako neopakovatelné a jedinečné lidské bytosti bez rozdílu. Forem může být řada. Faktická i formální. U druhé jmenované stačí málo. Na rozdíl od dosavadní reality vládními opatřeními, už pouhou dikcí, z neočkovaných lidí nedělat občany druhé kategorie, kterým se nakazuje a zakazuje. Obrátit výhybku – opatření umožňují lidem vše, pokud prokáží, že nejsou nebezpeční svým bližním. I změna stylu vystupování může přinést více efektu, než dosavadní kroky přinášejí.
 
Z opaření by mělo být cítit nejen sebevědomí, ale i pokora a vědomí možné omylnosti. Dokonce by oněch opatření mohlo být méně. Za to více a důsledněji vymáhat jejich dodržování. Uškodit nemůže ani trpělivé a vlídné vysvětlování věci. Na rozdíl od thrillerových billboardů s nebožtíkem vyfotografovaným kdesi na patologii a s nápisem „taky odmítal“. Politické strany mají šikovné marketingové specialisty. Co kdyby je půjčily státním orgánům k tvorbě jasné, vlídné, vstřícné a motivující očkovací kampaně?
 
Za největšího Čecha jsme si před několika lety zvolili Karla IV. Tak si jej vezměme za příklad i do očkování. Karlova politika byla úspěšná a království prosperovalo díky milosrdenství (jak zvláštní slovo dnes, že?). V časech, kdy po celé Evropě probíhaly neustálé boje, v českých zemích za jeho dlouhé vlády neřinčely zbraně ani jednou (!). Zcela ojedinělý evropský úkaz. Proč? Protože pokud nějakého soupeře přemohl (vyjednáváním, diplomaticky, dynastickým sňatkem, ekonomicky), nezničil jej úplně, ale podal mu ruku a nechal povstat. Nezvyšoval tak nepřátelství a nenávist, naopak jej tlumil a budil porozumění.
 
Papež František to nedávno vzal z podobného konce. Namísto toho, aby svým ovečkám nařizoval či vyhrožoval, tak vysvětluje a povzbuzuje. Říká, že očkování je „úkonem lásky“. Že je to jednoduchý, ale zásadní způsob, jak podpořit společné dobro. Ve svém srpnovém poselství k očkování uvedl: „Modlím se k Bohu, aby každý přispěl svou troškou, svým malým gestem lásky, ať je jakkoli malé, láska je vždycky velká. Přispějte těmito malými gesty k lepší budoucnosti.“
 
Láska i hory přenáší. Třeba když zkusíme v odmítačích vidět namísto bláznů (sobců, hlupáků, škůdců... doplňte co libo) někoho jiného. Spíše dobré lidi odlišného pohledu na svět. Možná si pak vzpomeneme, jaké divy s námi i s druhými udělala láska, když jsme „tehdá“ potkali tu pravou (pravého).
 
Článek vyšel na osobním blogu Roberta Huneše. Dostupný zde.