Obraťme se tedy na tehdejší dačické kronikáře a nechme je promluvit.
První událostí, která je možná i proto, že se odehrála už před 80 lety v současnosti, trochu ve stínu je Mezinárodní den studenstva. Tímto dnem si připomínáme události, které se odehrály v noci z 16. na 17. listopadu 1939 v tehdejším Protektorátu Čechy a Morava. Abychom však pochopili souvislosti, musíme se vrátit k zápisu v městské kronice z 28. října tohoto roku. Naši čeští občané, když nemohli oslavit svůj národní svátek – 28. října – oblékli v tento den tmavé sváteční šaty, a pokud bylo možno, nepracovali. Byla to pasivní demonstrace českých lidí proti německému útisku. K pomníku padlých na Palackého náměstí byl tajně položen věnec. V Praze v předvečer státního svátku si studenti zademonstrovali v pražských ulicích proti všemu německému násilí a pozvedli 28. říjen jako nezadatelný symbol naší svobody. Těžce byl zraněn český student Jan Opletal, který zemřel 11. listopadu. Studenti mu 15. listopadu vystrojili slavný pohřeb. Do jejich řad vnikli gestapáci, začali zatýkat a v noci příštího dne přepadli vysokoškoláky v bytech a v kolejích. Řadu studentů zastřelili a na dva tisíce jich vyvlekli do Ruzyně a většinu vyvezli do koncentračního tábora v Oranienburgu. Vnikli i do vysokých škol a tyto školy uzavřeli. 17. listopadu bylo opět zastřeleno několik studentů. V mnohých státech konaly se demonstrační schůze na projevení solidarity s českými studenty. Den 17. listopad 1939 stal se od té doby Mezinárodním dnem studenstva. Tolik nám říká o tehdejších tragických událostech dačická kronika.
Teď se přesuňme do listopadových dní před 30 lety, tedy do roku 1989. Události tohoto roku mají přímou souvislost s událostmi ze 17. listopadu 1939. A nechme promluvit dačického kronikáře pana Klenku.
Dne 17. listopadu došlo v Praze na Národní třídě ke střetu demonstrujících studentů a mládeže s pořádkovými bezpečnostními složkami. Na protest proti zákroku zahájili studenti v Praze stávku 19. listopadu a k nim se připojili i herci. Na podporu stávkujících vysokoškoláků byla vyhlášena na 27. listopad stávka. Na Havlíčkovo náměstí přišlo po 12. hodině asi 1700-2000 občanů (převládala učňovská mládež). Na improvizovaném pódiu se vystřídalo 14 řečníků, z nichž někteří vystupovali za své pracovní kolektivy.
V našem městě vzniklo Občanské fórum 27. listopadu. Na podpisovém archu č. 1 jsou tato jména: Běhan Vlastimil, Tomanec Antonín, MUDr. Pábl Lubomír, PhDr. Bis Václav, Jedlička Michal, Ing. Arch. Dvořák Miroslav, JUDr. Horník Vasil, JUDr. Tunkl Antonín, Štěbeták Jan st., Štěbeták Jan ml. a Ing. Štěbeták Karel. Od 8. prosince probíhala podpisová akce na podporu kandidatury Václava Havla na prezidenta (asi 2000 podpisů). Od 22. prosince se účastnili zástupci OF jednání rady MěNV. 31. prosince pak proběhlo na Palackého náměstí setkání lidí dobré vůle.
Vývoj po listopadu naplnil mnohá očekávání a přinesl i mnoho zklamání. Když se ale rozhlédnete kolem sebe, vidíte, že celé město rozkvetlo do krásy a že většina lidí má důvod žít spokojeně a šťastně. Nicméně jakoby nám pořád něco chybělo. Člověk je totiž podivný tvor. I když má plný talíř, před krásným domem zaparkované nové auto, má pořád pocit, že by měl žít ve společnosti, která si ho váží, kde platí dané slovo a kde je normální nelhat a nekrást. Jako by nám pořád štěstí unikalo mezi prsty.
Dnes po třiceti letech opět naše společnost stojí na křižovatce mezi liberální demokracií a pseudodemokracií ve které vládne ten, kdo má dost peněz na to, aby si zaplatil lepší reklamu. Je lákavé věřit, že nás demokratické zázemí, o které se dnes můžeme opřít, automaticky ochrání před autokraty. My ale nejsme o nic moudřejší než naši předkové na začátku 20. století. Naše jediná výhoda tkví v tom, že se z jejich zkušenosti můžeme poučit. A tak dnes, stejně jako dřív platí, že se nemáme předem podřizovat autoritám, že musíme chránit instituce, jako jsou soudy, sněmovna, senát, které slouží demokracii. Že se musíme varovat vlády jedné strany, že musíme přemýšlet o tom, co říkáme, a nepoužívat bezmyšlenkovitě fráze, které nám nutí sociální sítě. Je na nás, abychom se nebáli mluvit s cizími lidmi, abychom přijali zodpovědnost za podobu svého města, státu, světa. Každý z nás by měl přispívat na dobrou věc. Je na nás, abychom milovali svou vlast a měli odvahu přinášet oběti za svobodu stejně jako naši předkové.
Na závěr si ještě jednou vypůjčím slova zapsaná v dačické kronice k roku 1989. Zápis v kronice totiž končí těmito slovy: Nechť vejde do veškerého našeho konání, vztahů a jednání vzájemná úcta, slušnost, tolerantnost a kulturnost. Naše představy jsou dosti velké a optimistické. Nicméně bez poctivé a svědomité práce a velkého úsilí a obětavosti nás všech bychom se asi lepších zítřků nedočkali.
S těmito slovy Vám chci popřát krásné Vánoce v rodinném kruhu a mezi lidmi, kteří se řídí zásadami už zmíněné vzájemné úcty, slušnosti, tolerantnosti a kulturnosti.