Na jedné straně stojí zájem Blatenských mít konečně k dispozici víceúčelovou halu nejen pro potřeby soutěžních utkání místních sportovců, ale především pro potřeby školní tělesné výchovy děti ze dvou blatenských základních škol, které se nacházejí v dostatečné docházkové vzdálenosti od stávajícího sportovního areálu, kde má škola vyrůst (sportovní hala bude v podstatě v polovině cesty mezi oběma školami). Přesunout halu kamsi za město do blíže nespecifikované lokality by znamenalo nemožnost tohoto využití, protože školní děti nemůžou přecházet na tělocvik mezi vyučováním několik kilometrů, žádná MHD v Blatné nejezdí a školy ani zřizovatel nemají „na rozdávání“ platit extra autobusovou dopravu za tímto účelem. Navíc na území města Blatná se nenachází žádný nevyužitý brownfield a zastavování orné půdy podobnou stavbou je další zlo… Přesto si ale památkáři z krajského úřadu a následně i Ministerstva kultury vedli umanutě svou, že stavba haly opticky naruší panoráma města, zejména pohled ze zámeckého mostu přes rybníky na centrum a chtěli s tímto argumentem celý záměr znemožnit. Nestačilo jim dokonce ani snížení výškového regulativu stavby na 10 metrů z původně navrhovaných 12 metrů.

Tato kazuistika poměrně dobře vykresluje Absurdistán dnešní české debaty o tom, co je a komu slouží veřejný zájem. Česká města byla z hlediska architektonického a urbanistického těžce zasažena necitlivými zásahy zejména v dobách komunistického režimu. Ve Strakonicích došlo k „asanaci“ velké části centra města, kdy byla původní zástavba nahrazena panelovými domy či silničním průtahem. V Blatné byla přímo uprostřed historické zástavby na třídě J. P. Koubka postavena ohyzdná krabice obchodního domu Labuť. A další příklady by šlo uvádět i z dalších měst. S tímto dědictvím již nelze dělat nic a je jistě chvályhodné města před dalšími podobnými záměry chránit, např. i skrze vymezení městských památkových zón. Na druhou stranu jsou ale města živoucím organismem, kde žijí lidé, kteří potřebují infrastrukturu adekvátní současnému životnímu stylu a potřebám. Tyto dvě polohy je tak třeba slaďovat a jakékoliv dohadovací řízení v dané věci by mělo vždy končit kompromisním postojem, kdy ani jedna ze stran není stoprocentně uspokojena, ale řešení dostane průchod. To se v tomto případě nestalo, protože logickou konsekvencí striktního postoje památkářů by byla nemožnost halu stavět. Přitom jediný opravdu vážný dopad na městské panoráma má dle místních stavba v tom, že z radniční obřadní síně nebude vidět na kostelní věž.

Celá věc tak doputovala „na stůl“ až do Strakovy akademie. Že má vláda rozhodovat o ryze lokální rozvojové záležitosti  je ostudné a je to v přímém rozporu s principem subsidiarity. Nakonec jedinou správnou cestou, kterou mohli ministři zvolit, je vyslechnout místní a řídit se jejich přáním. Zavedené vládní strany, mezi které patří i KDU-ČSL, mají tu výhodu, že mají na radnici své zástupce, kteří dokáží ministrům poradit. To je jejich velká devíza oproti „elitním subjektům“ a personalizovaným platformám, které žádné lokální zázemí nemají. Je moc dobře, že ministři v tomto případě vyslyšeli hlasy místních a rozhodli správně. V Blatné se tak co nevidět započne se stavbou haly, kterou místní vyhlížejí už hodně dlouho.

 
PhDr. Vladimír Hanáček, Ph.D.
politolog, předseda OV KDU-ČSL Strakonice