Producenti mediálního smetí

Otázek přibývá, ale jednoduchých čitelných odpovědí se (paradoxně?) nedostává.  My politici jsme médii, na straně jedné, nuceni k zaujímání jasných „státnických“ stanovisek, na straně druhé jde častokrát o osobní nepřekonatelné puzení jednotlivce aspoň zdánlivě se o takové stanovisko pokusit. Dlužno dodat, že ve většině případů pro zaujetí skutečně rozumného postoje není dostatek času a ani dostatek relevantních podkladů a tzv. „tvrdých dat“. O rozvaze a osobní pokoře ani nemluvě. Jak to tedy všechno správně chápat?

Jsme globální vesnicí

Alespoň pro pořádek bych od sebe oddělil tzv. konfliktní témata Ukrajiny, Islámského státu apod. od snah o osamostatnění se „periferií“ na úkor „center“, která představují Skotové ve Velká Británie a Katalánci ve Španělku.

Filozof Marshalla McLuhana (Jak rozumět médiím, Odeon, 1984) je, mimo jiné, autorem pojmu „globální vesnice“, který použil právě v souvislosti s dramatickým růstem technologických médií a narůstající rychlostí informací tekoucích jejich prostřednictvím.

A píše: „Ke změnám sociálních seskupení a k utváření nových komunit dochází s rostoucí rychlostí pohybu informací... Takové urychlení umožňuje více kontroly na daleko větší vzdálenost…“ Ale takovéto „informační zrychlení“ je přirovnáváno ke struktuře centrum vs. periferie.  „Když se tato struktura stane pro generující a kontrolní centrum příliš rozsáhlou, začínají se jednotlivé části od centra oddělovat a vytvářejí se nové systémy a periférie,“ píše McLuhan a jako názorný příklad uvádí vývoj britských kolonií v Americe a následný vznik Spojených států. Nebo také rozpad starého Říma…

Poučení první?

Pro mě tedy poučení první: Nejde o žádné převratné novinky, protože rozdělení Československa, konflikt na Ukrajině a snahy ve Skotsku i Katalánsku mají své filozofické i historické paralely. Ovšem otázky přetrvávají: proč, když tyto situace známe už drahnou řádku let, proč jejich novodobé projevy neumíme zvládat s bravurou, která by, vzhledem k četným minulým zkušenostem, byla na místě? A ano, rychlá nadprodukce (především) mediálního odpadu už v minulosti ke krachu civilizací vedla.

Egypťané také zkrachovali…

Že by arogance? Myslíme si, že díky vyspělosti naší civilizace a dosaženým technologickým možnostem je jakýkoli kolaps nemožný? Není to nic nového. „Nekontrolovaný nárůst úředníků, regionalizace v důsledku tlaku zájmových skupin a ekonomických subjektů v egyptské Staré říši (23. př. n. l.) vedl k jejímu kolapsu…“ (Kolaps a regenerace, cesty civilizací a kultur, Miroslav Bárta, Martin Kovář a kol., Academia, 2011). Ale jak autoři pokračují, „velkou chybou tehdejších panovníků bylo, že se ve své vnitřní politice neustále uchylovali k modifikaci již nefunkčního modelu kontroly… Nepoznali, že se jistý FAKTOR ve svém účinku již vyčerpal a věřili, že krizi odvrátí zatvrzelým vylepšováním a modifikacemi tohoto faktoru. Krize se však i tak neustále prohlubovala, ne však lineárně, ale skokově…“

Ponaučení druhé?

Vkrádá se mi myšlenka, že jsme nepoučitelní. Ale to by nebylo příliš optimistické. Takže věřím, že lepší je se někdy zastavit, než se dát na bezhlavý úprk vpřed jen proto, abychom dosáhli krátkodobých (byť v konečném důsledku diskutabilních) výsledků. Pojďme proto také hledat nové cesty a postupy, nikoli jen parafrázování a rozmělňování již tak rozmělněných témat.

Kamenná sekyra vs. iPad!

Pro objasnění syndromu Islámského státu a podobných jevů si znovu vypůjčím pár řádek z filozofa McLuhana.

Klanoví šéfové australských domorodých kmenů se, jako odznakem svého postavení, pyšnili řemeslně vypracovanými kamennými sekyrami. Vyrobit ji znamenalo mít nemalé zkušenosti v geologii, kamenictví atd. Misionáři, kteří tam po objevení tohoto kontinentu začali působit rozdávali ocelové sekyry na potkání. A rázem bylo po výsadním postavení . Zrušila se tak ze dne na den mnohaletá zažitá pravidla a respekt vůči kmenových stařešinů, jako se s rozvojem nových chytrých telefonů umožnil úplně každému v přístupu k „informacím“. Tím pádem se vytvořila „samozřejmá“ možnost vyjadřovat svůj názor, demokratizovat se, bagatelizovat pravidla,  a rozhodovat o kmenových (politických, náboženských…) záležitostech. Znovu nás tak dobře myšlený pokroku o krok přiblížil konfliktu či kolapsu konkrétní kultury či národa!

Brutalita brutalizuje!

Jsme toho svědky snad každý den! Nejen silná slova, ale i brutální vraždy jsou nám „nová média“ schopna zprostředkovat v reálném čase. Platí ještě, že vizuálně zprostředkovaná hrozba smrtní s nožem v ruce, výbuchem atomové bomby, střelbou do týla má skutečně odstrašující účinek? Obávám se, že už ne. Dosvědčují to nejrůznější průzkumy „měřící“ rezistenci mladistvých či i pokročile dospělých. A použiji poslední citát: „Ukázka brutality, která má odstrašit, může sama brutalizovat“. Z toho pro mě plyne jedno ze závěrečných ponaučení: Jestliže máme postupovat proti hulvátství, teroru, brutalitě a násilí, pak ne slovy politického rychloptydepe „silou, exemplárně, bezodkladně“ ale s rozvahou a s vědomím pokory a lidskosti. Už tak kolapsu hodnot napomáháme (někdy) až dost.

Jan Bartošek, je místopředsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR za KDU-ČSL

Přiložené dokumenty: